Dračí Válečnice

Část 4

Jakmile jsem se vzbudila, prudce jsem se posadila s vytřeštěnýma očima. Ještě stále jsem měla v hlavě to, co se dělo na pláži. Rozhlédla jsem se. Byla jsem ve svém pokoji, v posteli. Odkryla jsem deku a pohlédla na raněnou nohu. Zranění od Wraithových zubů bylo ošetřené. "Takže to nebyl sen..." Zašeptala jsem a pokusila se postavit. Asi na pátý pokus se mi to povedlo. Zhluboka jsem se nadechla a kulhavě se rozešla dolů do kovárny. Schody byly fakt zážitek. "Tati?" Rozhlédla jsem se a všimla si táty u výhně. Když mě uslyšel, otočil se na mě a ihned mě šel obejmout. Nechala jsem ho a čekala, až bude ochoten mluvit. Když mě pustil, okamžitě spustil.
"Sigrid! Co jsi to včera vyváděla? Našel jsem tě už dlouho po západu slunce tady u dveří krvácet s vykloubenou kyčlí. Coethie ti to ošetřovala dost dlouho. Co se stalo?" Překvapeně jsem se na něj koukla. Vykloubená? Tak proto jsem se na ni nemohla postavit a ani s ní hnout. Uvědomila jsem si.
"Mno... Včera jsem jako obvykle šla večer na pláž, a protože jsem byla nervózní z té dnešní zkoušky, šla jsem si zaplavat..." Začala jsem s vyprávěním, ale táta mě přerušil.
"Takže tě napadl Gejzírník?!" Vyjekl naštvaně i s obavami. Zavrtěla jsem hlavou.
"Ne. Žádný ke mě nepřiplul. Tak jsem vylezla z vody a napadl mě Sand Wraith." Dokončila jsem své vyprávění. táta se jen zamračí.
"Tys ho porazila? Jak? Zabilas ho?" Zajímal se. Zaváhala jsem. Rozhodně jsem ho nezabila.
"Emm... Když mi skousl nohu, hodila jsem na něj dýku. Rozhodně jsem ho zasáhla, protože mě pustil. Pak jsem odešla a už o něm nevím..." Přiznala jsem. Táta se zamračil s hrdě mě poplácal po zádech.
"Moje dcera zabila Sand Wraitha!" Vykřikl nadšeně a vysadil si mě za krk. Sykla jsem bolestí, když mě chytla za bolavou nohu. vyšel ven z dílny a na celou vesnici vyřvával, že jsem zabila Sand Wraitha. Začala jsem litovat, že jsem neřekla celou pravdu. Nakonec si tátova řevu všiml i náčelník a jeho syn. Přišli k nám a náčelník se na mě usmál.
"Setkání se Sand Wraithem přežil jen jeden a to z zoho vyšel zmrzačen. A tys ho zabila a jsi jen trochu pochroumaná? Musím uznat, to je obdivuhodný čin. Vysloužila sis čestné místo mezi tersy. Kvůli tvému zranění už se nemusíš účastnit zkoušky, navíc už jsi ji splnila. Gratuluji Sigrid, nyní jsi velice váženým vikingem!" Řekl náčelník hrdě. Jen jsem nasucho polkla a tiše kývla na poděkování. Všimla jsem si Akiho pohledu. Nebyl šťastný. Oba jsme si mysleli, že zabíjet draky není správné. A já jsem ho svým údajným činem zradila. Slíbili jsme si, že draka nikdy nezabijeme. Smutně jsem odvrátila pohled. Slyšela jsem, jak oba odchází.
"Tati? Můžeme domů? Nestojím o pozornost..." Řekla jsem sklesle.
"Ale jistě!" Z jeho tónu hlasu bylo znát, jak moc byl na mě hrdý. Co jsem to provedla?...
Donesl mě až do pokoje a pak šel pokračovat ve své práci. Chvíli jsem jen seděla na posteli a přemýšlela, co bych měla dělat. Přiznat se, že jsem ho nezabila a zklamat všechny nebo se vrátit a zabít ho, pokud tam ještě bude? Rozhodla jsem se, že se pro něj vrátím. I když tím zradím Akiho, nesmím zklamat tátu a celý kmen. Prostě nesmím! Podívala jsem se na okno a kulhavě se rozešla k němu. Cestou jsem si vzala další dýku, abych měla čím ho zabít. Vylezla jsem na střechu a svezla se po ní na zem. Úlevně jsem vydechla, když jsem nebyla moc hlučná. Kulhavě jsem se rozběhla k jižní pláži. Pláž byla naštěstí ze všech stran uzavřená skálou, akorát jižní strana byla k moři. Na pláž se každý dostával pomocí žebříku. Zastavila jsem se až těsně u okraje a hledala ho pohledem. Všimla jsem si jej spát u skály ve stínu, písek kolem byl zbarven do ruda. Zahlodalo mě svědomí. Slezla jsem dolů a tiše jsem se k němu připlížila. Zhluboka jsem se nadechla a uchopila dýku do obou rukou. Napřáhla jsem se a... bodla!

Delší kapitolka! Wow wow wow wow wow! To je výjimečné! XD Moc takových nebude.