30 dní s Ereri ✔️(spisovatelská výzva)

Den #13.

Napište svět postavy, jejíž svět umírá (doslovně nebo metaforicky)

Slova – idiot,list

(Ich-forma: Eren)

Erene, ty jsi neobjednal tu návštěvu v květinářství?" ječela na mě Mikasa z koupelny, když slyšela klapnutí vchodových dveří. Něco jako pozdrav? Stačil by prostý – jejího ‚miláčkování a zlatíčkování' už mám plné zuby, ale pozdrav bych ocenil, než mi zase začne vyčítat tunu věcí.

„Taky tě zdravím, mohla bys mi vysvětlit, proč si takové věci nezařizuješ sama? Celé dny jen sedíš na prdeli a nic neděláš, tak se o věci okolo svatby starej sama, buď tak hodná!"

„Slíbil jsi to..."

Ano, kývnul jsem na to, vzpomínám si, nechtěl jsem v tu chvíli nic řešit, ale pak jsem na to samozřejmě zapomněl. Mám svých starostí v práci dost, a ještě řešit nějaké návštěvy květinářství...

Rychle jsem vklouznul do své pracovny, abych nemusel poslouchat její spílání a zjistil jsem, že jsem už alergický i na její přítomnost. To je, sakra, zlé!

Jsem takový idiot, že jsem se do tohoto nechal uvrtat... Možná kdybych tohle utnul hned zkraje, šla by tato situace vyřešit jinak. Její otec by sice zuřil, ale ono by to vyšumělo. Časem...

Možná by se ani neodhodlal splnit výhružky, které mi sladkým hlasem sdělil, když viděl na mém obličeji trochu nevole, jakmile se začalo mluvit o svatbě.

Teď už ale sedím v rozjetém vlaku, který nelze zastavit.

Sedl jsem si do křesla a na stole, kde jsem měl neuvěřitelný bordel, mě zaujala obálka, která byla označená pouze mým jménem napsaným ručně.

Roztrhl jsem ji a vytáhl list papíru. Upoutala mě vůně santalového dřeva, která však rychle odvanula a já se začetl do řádků psaných velmi úhledným rukopisem.

Vážený pane Jaegere,

Nedokážu Vám tyto slova předat ústně, tudíž jsem použil tuto formu sdělení. Neměl bych Vám to říkat, ale nebyl jsem k Vám celou tu dobu, co jsme se potkávali, upřímný. Naše setkávání většinou nejsou náhodná, ale bohužel Vám nemohu sdělit, co mě nutí Vás vyhledávat. Jistým způsobem jsem za naše setkání rád, ale bojím se následků. Měl bych zůstávat v ústraní, ale nemohu si pomoci. Moc bych si přál Vám vysvětlit všechno, co mě k Vám pojí, nicméně to není možné. Prosím, nezlobte se a nedívejte se na mě jako na zvrhlíka, který Vám šlape na paty. Abych byl upřímný, vůbec netuším, proč Vám tento dopis píšu, jen mám nutkavý pocit, že byste měl aspoň toto málo vědět.

Žádný podpis. Nic. A přece jsem věděl, kdo toto psal. Už jen vůně, která byla vpita v kousku dopisního papíru, mě ujistila v tom, kdo to psal. Nerozumím už ničemu. Tolik jsem si přál, aby se ten člověk stal mým přítelem, kamarádem, ale evidentně má důvod, proč to nejde. Já jen teď nechápu, proč mě tato slova tolik bolí. Slíbil, že mi pomůže, že mě vyslechne, a nakonec to bude podlý novinář, který chtěl pouze vytáhnout informace o mém životě. Upnul jsem se na něj v tomto, pro mě neutěšeném čase, kdy se topím v depresích, protože můj život ztrácí smysl. Doufal jsem, že to bude právě on, který mě zachrání, byl to přece celou dobu on, kdo mi házel záchranný kruh a dával naději, že i když se vrhnu do chomoutu s nejpříšernější ženštinou, on mi bude stát po bohu a utěšovat mě, občas nechá zapomenout na neútěšný život, který vedu již teď. Uvědomil jsem si, že každé setkání s ním byl ostrůvek, který byl zalitý sluncem, a přestože jsme o téměř pokaždé mluvili o mém zpackaném životě, bylo mi fajn. A teď se mi můj zachránce svěří, že jeho zájem byl povrchní. Netuším, co mám dělat. Došlo mi, že to nejspíš novinář není, protože všechny informace, které jsem mu ve slabé chvíli sdělil, už bych viděl tiskařskou černí vytisknuté na recyklovaném papíře. Teď už ovšem vím, že nebyl jeho osobní zájem mi pomoci a to bolí. Tak moc!

S hlavou dlaních jsem seděl a nechápal hořké slzy, které mi samovolně stékaly z očí, nebyl jsem schopen je zastavit, ale jeho zrada mě bolela. Zjistil jsem, že se poslední, alespoň trochu pevný, pilíř zřítil a já zůstal úplně sám.