Larry oneshots (Beru Requesty)

it is who you are, And i think that you are beautiful.

Louis nebyl dokonalé dítě. Kdo by také byl, že? Proto, když osmiletý Louis slyšel, že oba jeho rodiče jsou na spodním patře, vydal se ke své matce do ložnice. Na zemi u stolku uviděl třpytivé lodičky svojí maminky a ihned si je nasadil. Nikdy neměl rád to, jak byl nízký, přestože byl jeho nejlepší kamarád Niall nižší než on a na tom mu záleželo nejvíce. Lodičky mu byly samozřejmě velké, ale to Louimu nevadilo. Jeho pozornost totiž upoutala malá nádobka, na které pomalu přečetl N- A- I- L- P- O- L- I- S- H, nic mu to neřeklo, ale líbila se mu její barva, rudá. Louis pomalu lahvičku otevřel, když v tu chvíli se otevřely dveře. Louis svou pozornost obrátil na svou maminku a pyšně jí ukázal to co našel na stolku. Louis nikdy nebyl dítě, které by moc mluvilo, ale v tuto chvíli musel promluvit. "Maminko, na co to je?" Zeptal se zvědavě osmiiletý chlapeček. "To je barvička na nehty broučku, stejně jako mám já. Chtěl bys taky takové barevné nehtíky?" Řekla s úsměvem žena a na svého syna se usmála. Chlapeček jen zakýval hlavou nadšeně na souhlas, než se zastavil. "A nebude to tatínkovi vadit maminko?" Zeptal se chlapec smutně. "Nemusíš se bát, tatínek odešel ven a i kdyby, určitě mu to vadit nebude. Maminka se natáhla po laku a chlapci začala lakovat nehty. Po nalakování nehtů se chlapec natáhl po další věci, byla taková třpytivá a modrá, ta by se jeho kamarádovy Niallovi líbila, to je jeho oblíbená barvička! Maminka ho rychle zastavila. "To jsou oční stíny miláčku, ale nesahej na ně, nechceme přece, aby sis zničil nehtíky. Že?" Řekla než pokračovala, "chtěl bys je taky? Jestli ano tak zavři očka, ale připrav se, teď to bude takový zvláštní pocit." Když chlapec otevřel oči a uviděl se v zrcadle, připadal si krásný. Chlapec se rozešel za svým kamarádem. Jakmile ho jeho kamarád Niall uviděl, okamžitě se musel zeptat. "A není to jenom pro holky?" Zeptal se. "No já nevím. Já to mám a holka nejsem, takže asi není" odpověděl chlapec druhému chlapci.

Pov. Louis (8. Y/o)
Mejkap, nebo jak to maminka říkala, jsem si musel včera sundat, ale lak na nehty jsem si nechal na dnes, abych to ukázal ve škole všem spolužákům. Když jsem přišel do školy, hned za mnou přišel o dva roky starší kluk, jeho jméno je Nick a nemá mě rád. Jakmile ke mě došel, strčil mě tak, že jsem spadl na zem. "Jsi nechutnej, tohle je pro holky. Měl by ses jít léčit, nebo rovnou skočit z mostu" řekl mi a začal do mě kopat. Další věc na kterou si vzpomínám je jen obrovská bolest a blikání modrých světel.

Pov. Louis
Od doby co jsem byl malé dítě jsem se nikdy nemaloval a nikdy jsem neměl nalakované nehty. Ale teď, když jsem sledoval jak se Safaa připravuje na maturák a líčí se, měl jsem obrovskou chuť to zase udělat. "Do toho" ozval se pokojem její hlas. "Co? O čem mluvíš?" Snažil jsem se to zakecat. "Vidím jak na to koukáš. Myslím si, že by ti to slušelo" řekla na oplátku a já se jen začervenal. "Myslíš že bych to měl zkusit?" Zeptal jsem se a ona začala horlivě přikyvovat. "Sedni si sem, chceš i rtěnku? Jo! Vím přesně jakou barvu stínů ti dát! Počkej chvilku!"

"Wow. Kdybys byl holka, už dávno ležíš mrtvej v řece, nikdo nemůže být hezčí než já!" Řekla, ale upřímně, když jsem se podíval do zrcadla, bylo to poprvé co jsem si připadal znovu krásný. "Uuuu! Ještě šaty!" Vyjekla a běžela se přehrabovat ve své skříni. "Tyhle jsou pro dokonalý" řekla a ukázala mi černé šaty, "neměly by ti být velký, naopak mají vršek takovej, že můžeš být přistávací plocha tam nahoře. Ale zadek na ně máš, takže ✨D O K O N A L Ý✨"

Už uběhly dva dny od toho, co se stalo se Safou. Seděl jsem na posteli a koukal na můj pracovní stůl na druhém konci místnosti. Ležela na něm taška plná make-upu od Safi, který mi vnutila abych si vzal, přestože jsem odmítal, s tím že ona tenhle stejně už nepoužívá a mě sluší. Byl jsem jako zhypnotizovaný, když jsem se blížil k tomu make-upu. Začal jsem na tom pracovat a z nespočetného sledování tutoriálů předchozí dva dny, jsem něco vytvořil. Byl jsem překvapený jak se mi podařilo tohle udělat, vypadal jsem opravdu dobře. Šel jsem na půdu, podívat se do krabic po mamince a Fizzy. Když jsem krabice otevřel, vyvalila se na ně spousta vzpomínek na obě. Nevím jak byste na to reagovali, ale vím, že by jste obě akceptovaly kdo jsem a jak se oblíkám. Obě mi moc chybíte. Zašeptal jsem do prázdna a od Fizzy z krabice jsem si půjčil pastelově růžovou hoodie, bílou sukni a Fila boty. Odnesl jsem si vše do pokoje a nasadil si to na sebe.

Jen jsem seděl na posteli a fotil nějaké... fotky, ne že bych je měl komu posílat, ale cítil jsem se dobře, tak proč ne. Mobil jsem postavil na parapet a lehl jsem si na postel. Nohy jsem pokrčil a začal jsem pózovat, když v tu chvíli se otevřely dveře do mého pokoje. "Whoa" slyšel jsem hlas ode dveří, ve kterých stál Harry, o dva roky mladší (ale o nic méně strašidelný) student, kterého doučuji a začali jsme se bavit. Rychle jsem se posadil, pusu si přikryl rukou a ze všech sil jsem se snažil nebrečet.

Pov. Harry

Byl jsem právě na cestě k Louisovi, člověk který mě doučuje a dovoluji si říct že se spolu kamaradíme. A taky na něj mám crush, ale to je vedlejší. Jako pokaždé, šel jsem i dnes okolo květinářství. Dneska jsem se rozhodl tam zajít a vzít Louimu jednu růžovou růži. Není to moc zženštilé? Nemyslím si. A i kdyby, je mi to jedno.

Zazvonil jsem na zvonek, ale místo Louise tam stála jeho nejstarší sestra. "Louis je asi u sebe, bez za ním nahoru, stejně víš kam" řekla mi a já jsem se okamžitě vydal do poschodí. Když jsem otevřel dveře, poskytl se mi opravdu nádherný výhled. "Whoa" vypustil jsem ze sebe. Louis začal panikařit, ale jakmile jsem uviděl slzy v jeho očích, rozeběhl jsem se k němu a udělal něco, co by od člověka jako jsem já nikdo asi nečekal, obejmul jsem ho. "Shhh, nic se neděje. Já tě odsuzovat nebudu" zašeptal jsem do ucha Louisovi, který se třepal a nemohl pořádně dýchat. "Ty se na mě nezlobíš?" Zašeptal nazpět a já se na něj usmál. "vypadáš úžasně" řekl jsem mu a dal mu pusu do vlasů. Posbíral jsem všechnu svojí odvahu a snažil jsem se mu říct jak moc mi na něm záleží. "Nikdy bych tě nedokázal odsoudit za takovouhle maličkost. Tohle jsi ty, je to kdo opravdu jsi a pokud se v tom cítíš dobře, tak proč ne? Já si myslím, že je to krásný. A navíc kdo říká, že je to holčičí oblečení? Kdo to tomu přisoudil? Když holky můžou nosit kalhoty, proč by kluci nemohli nosit sukně? Jsi krásný, a já tě budu mít rád takovýho, jaký jsi, ať už to bude jakkoliv. Nechci abys byl jen můj kamarád." Řekl jsem a poslední část trochu zamumlal. Louis se na mě překvapeně díval a když jsem k němu natáhl ruku s růží, jeho kočka zčervenala a zašeptal "taky mi na tobě záleží víc než by mělo, nemysli si že ne." Jen jsem na něj překvapeně zíral, než můj výraz přemohla radost. "budeš můj přítel Lou?" Zeptal jsem se a on jednoduše přikývnul, než se schoval do mé hrudě.

1000+ slov

Okiii, možná jsem nebyla úplně aktivní, ale to nikdo nebudeme řešit prosím.
Snad se aspoň kapitola líbila a doufám, že se zase dostaneme nahoru do žebříčků 😌 děkuju moc za ohlasy, každý hlas, přidání do seznamu nebo komentář mi vždy zlepší náladu, ani nevíte jak moc 🥺
Btw happy halloween, cuz ik that i won't post again in a while, i kdybych se snažila hodně moc 🧡🖤 (což rozhodně budu ✧◝(⁰▿⁰)◜✧) děkuju taky moc za 3k reads! 🥺🧡🖤🤍

Ell.