Larry oneshots (Beru Requesty)

I got a girl crush...

Sad!
!Suicide thougts
Anirexia
Domestic violence!
(Happyend)

!Písnička není dopis! Ten je později! (Pochopíte)

Pov. Harry
Sedím na okraji. Přemýšlím. Má to tu cenu? Dál sedím na okraji útesu a sleduji vlny rozbíjející se o skály pode mnou. Už dlouho zápasím s tím, jaký zde mám účel. Jediný na kom mi opravdu záleží je Lou. Můj nejlepší kamarád, do kterého jsem se zamiloval.

Myslím ale, že to zjistil, poslední dobou se mi začal vyhýbat. Později si našel dokonce přítelkyni. Nevypadá s ní tak šťastný, ale stačí to pro to, abych se stáhl.

Proč bych tu měl zůstávat? Jsem sirotek. Jediný komu na mě záleží je Louis. Oprava. Záleželo. Pokud to vše nebylo jen divadlo na mě, z lítosti. Jsem k ničemu. Jsem jen míč do kterého si každý kopne. Nepotřebná figurka ve hře. Poslední možnost každého výběru. Všichni si podle mého výzoru myslí, že jsem děvkař. Že si hraju s ženami a nemám pro ně úctu. Přitom jsem jen blázen, který se zamiloval do svého nejlepšího kamaráda.

Pod rukou mi zavibroval mobil. Tak přeci jen na mě někomu záleží? Podíval jsem se na obrazovku a nic se nezobrazilo. Odemkl jsem mobil, heslo je Louisovo datum narození. Na liště se zobrazilo oznámení zprávy od operátora. Váš kredit je jen 25,7 Kč, dobíjet si ho teď za sníženou cenu a bla bla bla. Na tapetě na mne vykoukla fotka mě a Louise z předminulého roku, kdy bylo vše v pořádku. Právě jsme se opírali o sebe a objímali se ze strany, na tvářích nám hrály úsměvy. Přes slzy v očích jsem se usmál nad Louiho výzorem a nad těmi jiskrami v jeho očích. Nemůžu to ukončit teď. Potřebuji alespoň jednou vidět jeho modré studánky, ať už budou plné znechucení z někoho jako jsem já.

~~~

Zazvonění budíku jsem ignoroval a dál jsem zíral do zdi. Celou noc jsem zíral do zdi. A přemýšlel. O jeho očích. O jeho úžasném těle. A o tom, že nikdy nebude můj.

Pomalu jsem vstal z postele a podíval se do zrcadla v koupelně. Když jsem se na sebe podíval, byl jsem znechucen. Vlasy jsem si hodil do rychlého drdolu. Kruhy pod očima jsem zamaskoval make-upem. Na sebe jsem si hodil volnou hoodie, abych zamaskoval svou anorexii. Na hlavu jsem si nasadil kapuci, aby mi nebylo tak dobře vidět do obličeje. Byl jsem před rokem a půl adoptován jednou milou rodinou. Nebo se milí alespoň zdáli, ze začátku. Poté se z nich vyklubal pár agresorů. Každý den se vše opakovalo. Vyplížit se z domu. Po cestě si popřípadě vzít jablko. Pokud se nepovede projít bez povšimnutí, přibudou další modřiny. Oblečení mi kupují oni. Make-up na zamaskování stop násilí také. Chudí nejsou, takže mi kupují dražší oblečení, aby to vypadalo, že se starají. Dostávám málo peněz na to, abych si koupil jídlo, tak si je trochu ukládám a jednou za čas se budu moct projet autobusem nebo si koupit něco lepšího na jídlo. Dřív jsem se nemusel brát o dopravu, Lou pro mě jezdil. A jídlo. Teď je to složitější. Jedno jablko za den, dva mi stačí, průměrně se mi podaří vzít jedno za dva dny, občas i jedno denně a zatím žiju.

V tomhle jsem rád, že se se mnou Louis přestal bavit. Byl by mnou ještě víc znechucen. "Pojď sem ty špíno!" Zakřičel na mě můj 'otec'. Snažil jsem se rychle se dostat ke dveřím, ale nemám dostatek energie na to jemu uniknout. 'Otec' mne přirazil k zemi a začal do mě kopat. Snažil jsem si chránit hlavu, ale břicho jsem už nezvládl ubránit. Myslím, že jsem slyšel pár křupnutí. Ucítil jsem tupou bolest v ruce a na žebrech. Jsi odpad společnosti, nepatříš do tohohle světa. Nikomu na tobě nezáleží. Po tvářích mi stékaly slzy a i když už odešel, stále jsem zůstal na zemi.