Zamilovaný labyrint

Neocenitelná schopnost Část 1.

Zaspala jsem, nechtěla jsem tomu uvěřit, ale je to tak, zapomněla jsem objevit svou schopnost ,,Pan Hargreeves mě zabije!". Pětka se zrovna probudil ,,Co tu tak řveš už po ránu?", zeptal se rozespale, jako by ještě mluvil ze spaní, otočila jsem se na něho a zčervenala jsem, jelikož jsem ho vzbudila a to jsem nechtěla, omluvila jsem se mu a otočila se k němu zády a šla se radši obléct. ,,Nekoukej!" zasyčela jsem, Pětka se zmateně podíval, zčervenal a otočil se ,,Ale já se nedíval.", jeho hlas v tu chvíli zněl jako by vyprávěl něco před davem lidí a byl ve stresu ,,Díval, poznám to.", přes to se stejně nenápadně díval, ale já jsem o tom věděla, věděla jsem i co si myslí ,,Počkat, co?!" zakřičela jsem přes celý pokoj, až se Pětka lekl ,,Co zase tak řveš!", otočila jsem se na něho jen v podprsence a v kalhotách k uniformě, zrudl a otočil se ,,Teď to neřeš! Jde tu o to že-" zastavila jsem se a přemýšlela, zda mu to mám říct, jelikož toho můžu využít ,,O co se jedná?", začala jsem kroutit hlavou a řekla jsem, že jsem včera zapomněla cvičit, začal se nehorázně smát, jakoby věděl, že tohle není to, co jsem mu chtěla říct. Už začínala osmá hodina, tudíž další cvičení, všichni jsme před tím měli dost tichou snídani a teď zas stojíme v řadě a čekáme na pokyny k dnešnímu cvičení. Všichni stojíme v pozoru, když už Pan Hargreeves přichází ,,Dobré ráno, dnes to bude jako včera, Osmičko? Pojď semnou, ostatní do práce!", vydala jsem se za ním, přece mi nic jiného nezbylo, ostatní mě jen projeli pohledem, když jsem odcházela, přišla jsem si tu jako vetřelec, jako vosa mezi včelami. Přišel si stoupnout pár kroků vedle mne ,,Tak co? Už to víš? Jelikož já vím, že jsi se neučila, jak si to dovoluješ Osmičko!", podívala jsem se na něho a chtěla jsem mu říct, co jsem zjistila, ale než jsem to stihla, tak mi řekl to samé, co včera, tak jsem si tedy stoupla a snažila se zjistit, co dokážu. Vítr se začal zvedat, já to začala cítit, ale tentokrát jsem se snažila, aby to nebylo zas stejně. Vítr byl silnější, bylo to přes stěny slyšet, jako by byla podzimní vichřice co mlátí do oken, všichni přestali cvičit a upřeli pohled na velká výlohová okna ve zkušebně. Začala se třást zem a já se pomalu pokrývala neprůstřelnými krystaly, vše utichlo a já jsem se podívala na Pana Hargreevse a svou myslí jsem ho vznesla do vzduchu a přitiskla ke zdi ,,Co to se mnou je?! Co je tohle zač!", věděl všechno a já díky těm krystalům taky, dokázala jsem číst minulost i přítomnost, byla jsem jako nějaký přijímač a vysílač zároveň, mou mysl to neskutečně posílilo, ostatní se dostali dovnitř a Allison pronesla ,,Slyšela jsem zvěsti, že jsi usnula", krystaly byly asi jako štít, jelikož její schopnost nepomáhala, Luther se mě snažil uhodit, ale já byla rychlejší a chytila mu ruku ,,Přestaň, nechci vám ublížit", pronesla jsem se slzami v očích, jediný Pětka se díval s úžasem, jako by měl něco za lubem. Ovládla jsem se a přestala, padla na kolena a začala brečet, krystaly postupně zmizely, Pan Hargreeves odešel beze slov, zapsat si to do jeho spisů, ostatní odešli až na- ,,Bylo to skvělý, nevím, co vše dokážeš, ale jsi neuvěřitelně silná" podívala jsem se na něj se slzami v očích a úsměvem na tváři ,,Děkuji ti, vážím si toho, ale ani já sama nevím, co dokážu a co jsem zač!", vykřikla jsem bolestně a zoufale, Pětka si ke mne klekl a objal mě v tu chvíli jsem přestala skoro dýchat, mrkat a přemýšlet, jen jsem se zmateným výrazem klečela v jeho krásném hřejivém objetí, až jsem zas přišla k sobě, tak jsem ho silně objala zpět ,,Spolu to zvládneme, slibuju", pronesl, usmála jsem se na něho a přitiskla se k němu víc, abych mu dala na jevo, že si toho vážím.

Konec 1. části

(Byla bych moc ráda, za nějaký komentář, co si o tom zatím myslíte a tak, moc děkuji za čtení<3)