Zamilovaný labyrint

Neocenitelná schopnost Část 2.

Když jsem se po těžkém dni s Pětkou dobelhala do pokoje, přišel za námi Pogo ,,Dobrý den, Slečno Beth, máte jít za panem Hargreevesem do pracovny.", zmateně jsem se otočila na Poga a lehce kývla hlavou, když jsem tam přicházela, bála jsem se, co se stane, co mi udělá, vyhodí mě? Potrestá? Hlavou mi běhalo hodně myšlenek, když jsem sáhla na kliku, tak Pan Hargreeves otevřel dveře ,,Očekával jsem rychlejší příchod, posaď se tedy." usedla jsem do docela pohodlného křesla a ruce si položila na kolena se sklopenou hlavou jsem se tichým hlasem zeptala ,,Proč pak jste mne volal Pane?", očekávala jsem snad všechno, ale ne to, co z jeho úst vyšlo jaksi klidným, ale přesto jeho přísným hlasem ,,Máme tu problémovou misi, kterou můžeš zvládnout jen ty a číslo Čtyři, jelikož se jedná o ženu, která má možnost číst myšlenky, ale u tebe by to možné nebylo, tak by jsi se k ní s klidnou hlavou mohla dostat hodně blízko a Čtyřka? Ten by si musel promluvit s lidmi, které zabila." s otevřenou pusou a očima skoro venku jsem koukala do země a oddychla si, jelikož jsem čekala, že mě čeká vyloučení, nebo něco takového ,,J-já jsem nečekala, že mě po tom všem pošlete na misi, čekala jsem, že mne vyloučíte z akademie.", zvedala jsem hlavu pohledem na Pana Hargreevse, když jsem to říkala ,,Každý nějak musí zjistit svou schopnost Osmičko, číslo Čtyři o misi už ví, tak se běžte připravit!", odešla jsem celkem vyklepaná, jelikož jsem tomu stále nemohla uvěřit, ale byla jsem ráda. Když jsem se v pokoji připravovala, přišel tam Klaus a opřel se o futra dveří ,,Tak co Beth? Jsi připravená dělat špinavou práci?" zasmál se vlastnímu vtípku, já jsem se zasmála s ním a otočila jsem se na něj ,,Oh, jasně! Vůbec nevím, co bych měla dělat a jak to dělat, ale jinak jsem fakt připravená!" řekla jsem ironickým hlasem, Klaus jen kroutil hlavou a smál se, Pětka se zvedl a zabouchl dveře, Klaus zařval ,,Au, to je nevychované Pětko! Můj krásný nos." zašeptal si nakonec a odešel se tedy taky připravit ,,O čem to Klaus mluvil?", řekl úplně zmateně s jeho výrazem ,,Pan Hargreeves nás dva poslal na misi, že prý to můžeme zvládnout jen spolu", zvedl na mě obočí, jako bych za to mohla já a odešel, věděla jsem, že žárlil, ale nemusel odejít. Když se blížila šestá hodina večer, tak jsme stáli v zadní hale u zadního východu, Pan Hargreeves nám řekl lokaci a co přesně chce. ,,Zjistit proč ta ženská chová šimpanze, není to zvrhlý?", trochu jsem se jeho poznatku zasmála ,,Mise je mise, nikdy nevíš, co z toho vyleze.", když jsme dorazili namísto, byla to velká budova, která vypadala opuštěně ,,V týhle díře někdo bydlí? Jsme vůbec správně?", podívala jsem se na něj pohledem, který měl naznačovat, aby mlčel, jelikož tam někdo mluvil ,,Hale, to je ta ženská s opicema!", dala jsem mu lehký pohlavek ,,Klausi mlč už, tohle je tajná mise!", Klaus se začal smát, smál se tomu, že tohle není opravdová mise, vše dávalo smysl, proč by jsme šli jinak na tohle místo ,,Takže tak to je! Proč jsi mi to neřekl hned!", zvedla jsem se, ale nemohla jsem na něho být naštvaná, jelikož on za to nemohl ,,Chtěl jsem ti to říct, ale zase jsme mohli být chvíli o samotě, protože v tam tom baráku to nejde", byla jsem zmatená a myšlenky jsem mu číst nechtěla a bez těch krystalů to ještě pořádně neumím ,,Takže mi chceš říct, že tohle vše byla jen blamáž?!", stoupl si a podíval se mi do očí, bylo vidět, že ho to mrzí ,,Bohužel je to tak Beth, ale chtěl bych ti něco říct", přikývla jsem jako souhlas, chvíli nad něčím váhal, já jsem se bála, co z něho vyjde, pak se pomalu začal přibližovat, podíval se mi hluboce do očí a pak matně na moje rty, věděla jsem moc dobře, co to znamená, ale nebránila jsem se, nechala jsem ho pokračovat, pak se přiblížil až moc, přivřel oči a políbil mě, bouře která ve mne byla kvůli té misi najednou pominula, zmizela v nedohlednu a já se naopak cítila zmateně, položila jsem mu ruce na tváře a políbila ho zpět, pak jsem si opřela hlavu o jeho hruď a dala mu ruce na ramena ,,Co to děláme?", mile jsem se přitom smála, položil svou hlavu na mou ,,Nevím, ale když už vše víš, asi by jsme měli jít zpět a bude lepší, když si to necháš pro sebe, mám tě rád Beth", pak jsme se jen objali a odešli jsme domů, Pan Hargreeves to věděl, proto mi řekl, že me pak pošle na pravou misi, abych neměla jiné myšlenky, odebrala jsem se tedy do pokoje a rozloučila se s Klausem na dobrou noc, jen jsem spadla do postele a tvrdě usnula, jelikož jsem nad tím vším byla zmatená, nejdříve Pětka a teď Klaus? Vůbec nevím, co mám dělat.