The Magical secret

Třetí kapitola - Expecto patronum!

Došla na okraj lesa, rozhlédla se okolo a potom vešla do tmy. Zacházela hlouběji a hlouběji do lesa, a ani si to moc ve všem vyčerpání neuvědomovala. Prostě šla. Rozhlížela se kolem a najednou zahlédla jasně modré světlo. Vydala se za ním. Přišla na malou mítinku a na ní rostlo na tisíce zářivých rostlinek. Začala si je se zájmem prohlížet. Fascinovaly ji tak, že na ně koukala asi čtvrt hodiny, ale pak se vzpamatovala, pár jich utrhla a opatrně si je dala do kapsy hábitu. Vydala se zpět po úzké cestičce, když v tom uslyšela kroky. Otočila se a spatřila za sebou velkou černou postavu. Oči ji rudě plály a vypadalo to, že je na ní naštvaná. Začaly se objevovat další a další. Už jich bylo asi dvacet a všichni kolem ní udělali půlkruh. Nehnuli se. Jen na ní upřeně zírali svýma velkýma rudýma očima. Z ničeho nic na ní jeden vyslal kletbu. Ania ji okamžitě odrazila a dala se na útěk. Běželi za ní a metali na ní jednu kletbu za druhou. Dívka se div nesvalila k zemi, když ji jeden ze zjevů rozsekl kletbou ruku, ze které jí okamžitě začala vytékat krev. Ania se snažila nevnímat bolest a běžet dál. Pomalu jí začaly ubývat síly. Už viděla světla Bradavického hradu, když v tom ji jeden stín Podrazil nohy. Na další kletbu od nich nečekala a zakřičela :,, Expecto patronum! " pomyslela na to, když ji Snape poprvé objal. Z hůlky vytryskl zářivě modrý paprsek, který ve vzduchu vytvořil obrovskou zářící postavu v hábitu. Nebylo jí vidět do tváře, ale ona přesto věděla, kdo to je. Byla nanejvýš udivená ale zároveň hrdá. Postava štítem odmrštila stíny kamsi hluboko do lesa rychleji než kdokoli z nich čekal. Když se přesvědčila, že v její blízkosti už nikdo není, vyšla z lesa ven a náramě si oddechla. Vzala si z kapsy čistý kapesník a přimáčkla si ho na ránu na ruce, ze které tekla krev skoro proudem, aby neztratila příliš mnoho krve. S úsměvem se se podívala na svou kapsu, která zářila modrým světlem. ,,Asi jsem jim vlezla na jejich píseček..." uvažovala. Taky na ní ale mohli zaútočit z jiného důvodu...

Nevěděla , co to mělo znamenat a teď nad tím nechtěla přemýšlet.  Musela stále myslet na svého patrona. Pokaždé, když si na to vzpomněla, zahřálo jí u srdce, ale věděla, že Severus nikdy nepřistoupí na takovou absurdní věc, jako je vztah se studentkou. Dobelhala se k hradu a následě k velké síni, kde už byla tma. Opřela se o zeď a po chvíli se sesula na zem, aby si odpočala. Chtěla vstát, ale už na to neměla dostatek sil. V dálce uslyšela ševel a tiché kroky. Na konci se objevila postava v černém hábitu a mířila k ní. Všechno se v ní napřímilo a ona s použitím všech sil, co jí zbyly, vstala. Snape už byl u ní, popadl ji za ruku a už měl otevřená ústa, aby něco řekl, když v tom Ania zavyla bolestí tak silně, že sebou trhl. ,,Pusťte mi tu ruku, prosím!" Zakřičela tak žalostně, že jí ruku okamžitě pustil. ,,Co se vám děje?! To mám tak pevný stisk, nebo co?" Odsekl. V tom ale na své ruce ucítil cosi lepkavého a mokrého. Byla už tma, takže nic neviděl. Vytáhl hůlku a zamumlal: ,, Lumos". Posvítil si na její ruku. Světlo osvítilo velkou řeznou ránu, ze které stále tekla krev. Ta se nebohé dívce vsakovala do hábitu, a ta, která se nestačila vsáknout, kapala na podlahu. Zhrozeně se na ni podíval. Ona se mu podívala do očí a jen řekla: ,,Severusi! " Poté se zhroutila k jeho nohám. Snape jí zachytil, vzal ji něžně do náruče a běžel s ní do jeho kabinetu. Vtrhl dovnitř, doběhl do svého pokoje a položil jí na postel. Začal odříkávat zaklínadlo:,, Vulnera Sanentum, Vulnera Sanentum, Vulnera Sanentum". Při prvním vyslovení zaklínadla se krev, která zbyla na jejím hábitu, vrátila zpět do rány, po druhém krev přestala vytékat z rány a při třetím se rána zcela zacelila. Svlékl jí potrhaný hábit a vázanku, aby mohla dýchat. Potom jí jen tak pozoroval a čekal, až se probere.

Když zpozoroval, že se vzbudila, zvedl se a zeptal se jí: ,, bolí vás něco?" Ania se na něj nechápavě podívala a potom sjela pohledem na svou ruku. ,, Ne, už nic..." Řekla překvapeně a pokusila se usmát. On si klekl k její posteli, ohrnul jí vlasy z obličeje a dlaní jí přejel po tváři. Ania se začervenala ,, omlouvám se" řekla náhle. Snape se podivil: ,, za co, prosímvás?"  sklopila oči a zašeptala: ,,nadělala jsem vám tolik problémů..." Snape se zatvářil trochu neurčitě: ,,to je v pořádku, ale kdo vám to proboha udělal?! Zeptal se trochu starostlivě. Ania si vzpomněla na černé stíny a začala mu to vypracovat: ,,po večeři jsem se šla trochu projít do lesa a zaútočila tam na mě skupina...Já vlastně ani nevím, co byli zač. Byly to černé postavy s jasně rudýma očima. Začali na mě metat kletby, a tak jsem se snažila utéct. Ani nevím, co jsem jim provedla...dořekla smutně a tázavě se na něj podívala. Snape se trochu zamyslel: ,,to byli strážci lesa, ale co je vedlo k tomu, aby vám ublížili, to nevím. Řekl. Pak ho napadlo: ,,co jste ale dělala tak pozdě v lese?" Zeptal se trochu naštvaně. Ania se zamyslela: ,, Já vlastně ani nevím. Šla jsem se po večeři jen projít. Ani jsem si nevšimla, jak jsem daleko. Poslední dobou jsem dost unavená. Chtěla jsem se jen nadýchat čerstvého vzduchu v lese." Dořekla, ale pak si vzpomněla na zářící rostliny, které si (podle ní) vybojovala a začala se rozhlížet po svém hábitu. ,,Co hledáte, slečno? " zeptal se Snape. Ania odpověděla: ,, jen hábit." Snape jí ho podal, ona z něj vytáhla modré květy a podala mu je se slovy: ,,co je to, pane profesore?" Zeptala se. Snape si rostliny vzal s vykulenýma očima v údivu. ,, To je rostlina Lorem Decus! Je velmi vzácná, protože už nikde neroste. Kde jste ji vzala?!" Zeptal se udiveně. ,, Na mítince v lese jsou jich tisíce. Nevěděla jsem, co jsou zač, a tak jsem jich pár vzala, abych se vás mohla zeptat. K Čemu slouží?" Zeptala se ještě. ,, Používá se jako rostlina, která urychluje účinek lektvarů na okamžité, ale Já už žádnou nemám. Smím si jich pár vzít?" Zeptal se. ,, Jistě" přikývla Ania a usmála se a pokračovala ve vysvětlování:
,,když jsem si pak uvědomila, jak jsem daleko, vracela jsem se pomalu zpět a oni na mě asi v půli cesty zaútočili. Třeba jim vadilo, že jsem si vzala ty rostliny, nemyslíte?" Snape kývl: ,,alespoň jste se poučila." Potom si vzpomněl na dnešní hodinu obrany se sedmým ročníkem. Učil se přivolat patrona, a když jim to chtěl předvést, neobjevila se laň, jako vždy. Z modrého paprsku, který vytryskl z jeho hůlky, vylétl majestátní zářící sokol. Naštěstí to nikdo nepoznal, protože nikdo z nich nevěděl, jakého měl Snape patrona. Nesměle se jí zeptal: ,, jen tak orientačně, jakého máte patrona?" Ania byla překvapena. ,,Proč se jí zeptal na patrona?" Opatrně rekla: ,,no, byl to Sokol, ale..." Snape se jí zadival do jejích oříškových očí: ,,ale?" Zeptal se. ,, No, proti tem strážcům jsem použila patrona, ale neobjevil se můj sokol. Objevila se postava v dlouhém hábitu..." Dál už ani Ania mluvil nemusela. Snape tušil, kdo to byl a tvář mu zalil horký pot. V hlavě mu létali myšlenky jedna přes druhou: ,,proč ho tak přitahuje? Je to jen tím, že je už 25 let odpoután od žen? Je to opravdový cit, nebo jen slabost? Má tomu nechat volný průběh?" Nakonec si uvědomil, že je za to rád. Je rád že jí miluje, a už věděl, že ona miluje jeho. Museli to ale skrýt před ostatními.

Už byla půlnoc. Snape Anie nabídl, že se muže vyspat tady a ráno se vrátit do Zmiozelské věže. Zítra byla sobota, takže se Ania mohla pořádně vyspat. Souhlasila s tím ze se vyspí tady. Zachumlala se do peřiny a po chvilce usnula. Snape na ní s úsměvem koukal asi tak hodinu a potom usnul v křesle. Zdál se mu o ní překrásný sen, který rušil jen fakt, že se s ní už brzy bude muset rozloučit.