Byla říjnová středa a venku foukal vítr, který poháněl listí chvíli na jednu stranu, pak zase na druhou, což jsem pozorovala skrz sklo malého okna.
"Jako mladá jsem si ráda říkala Varšava. Upřímně, jméno Valerie se mi nikdy nelíbilo a mohl se tak jmenovat každý. Ale já byla Varšava. Krásná a polská, to byl tenkrát sen," začala jsem, "Vlastně jsem se skoro nikdy nepředstavila svým pravým jménem. Myslím, od svých devatenácti, kdy jsem s tím začala," usmála jsem se a prohlédla si všechny, kteří tu teď byli a poslouchali mě.
"Co na to říkali ostatní?" zeptal se nenápadný mladý muž, sedící na jedné z židlí.
"Hm," podrbala jsem se na tváři, "Některým se to líbilo, někteří to považovali za trapné. Znala jsem jednoho chlapce, který možná vypadal trochu jako vy, jmenoval se Adam. Byli jsme moc dobří přátelé a často spolu vedli dlouhé rozhovory o životě. Nechci tvrdit, že jsme tomu tenkrát rozumněli, ale bylo fajn někoho takového mít. A ten Adam mi vždycky říkával Va. Jen Va. Neznal totiž moje pravé jméno, a ani ho znát nechtěl. Zkrátka měl rád zkratky. Možná vám to přijde směšné, ale mně se to moc líbilo," pousmála jsem se nad tou vzpomínkou.
"A řekla jste mu ho někdy?" ptala se slečna, která seděla kousek ode mě.
Zavrtěla jsem hlavou: "Nestihla jsem to." Několik z přítomných se nervózně rozhlédlo a potom na mě znovu upřeli své pohledy.
"Byla jste vlastně dost tajemná," podotkl znovu ten chlapec.
"To určitě byla."
"Proč jste to nestihla?" neodpustila si otázku další z dívek.
"To je až moc dlouhý příběh," založila jsem si ruce na klíně.
"Notak," přidali se ostatní.
"A bez tak vám to ani nemůžu vyprávět, je to plné sexu, slz a cigaret."
"To už všichni stejně známe," řekl někdo, koho jsem nedokázala rozeznat.
"Tím si jsem jistá," ušklíbla jsem se a napila se ze sklenice vody, která ležela na stolku. "Byli jste někdy v Polsku?" vkročila jsem do nového téma, "Je tam krásně, řekla bych. Už dlouho jsem tam sice nebyla, ale věřím, že pořád je. S Adamem jsme si vždycky říkali, že tam dožijeme," odmlčela jsem se. "Ptáte se proč jsem tady, že? Tak zaprvé, ještě nedožívám, tedy snad. A taky protože jsem se odjakživa stáří bála. Bála jsem se, že zůstanu sama a budu sledovat jak všichni kolem mě umírají. Když to přišlo, došlo mi, že poslední chvíle bych měla trávit doma a s nimi. Rozloučit se s Varšavou a přijmout rodinu a staré přátelé. A nejspíš taky vás. Komu bych tak v Polsku vyprávěla o svém životě? A vůbec - polsky neumím. Nikdy jsem se to nenaučila. Niestety. To je jediné slovo, které nezkomolím."
"Bohužel," zopakovala dívka tmavší pleti a já přikývla. Nikdo nic neříkal a jen mě tiše sledovali.
"Jestli čekáte, že vám to budu celé vyprávět," rozhlídla jsem se, "tak se pohodlně usaďte, je to vskutku dlouhý příběh."
Všichni se usmáli, pohli se na židlích a znovu poslouchali. Zhluboka jsem se nadechla; "Adam Tod."
