some call it art (POZASTAVENO)

I.

Pocity euforie. Vztek. Deprese trvající sotva jednu hodinu. Únava. Stres. Naprosté nadšení. To vše za doprovodu mých nejvěrnějších přátel, kávy a indie hudby. A když se všechny tyto nálady spojí dohromady, jsem nebezpečná všem věcem a osobám v okolí. Ale pokud se někdo odváží přiblížit se ke mně na dálku několika metrů, tak budiž, pokud ten dotyčný zemře, odškodné neplatím.
 
Přísahám, že to rádio, ze kterého hudbu pouštím, by se už dávno mělo válet někde na skládce nebo už rovnou být slisované. Nebo by z něj už mohla vzniknout nějaká nová elektronika. Ale skutečnost je taková, že tohle rádio je odolné asi jako 90% dnešních starých lidí (ke slovu „důchodce“ chovám čirou nenávist a přijde mi poněkud urážlivé nazývat staré lidi takto… nevhodně).
 
Upřímně řečeno, netuším, jestli se lidé řadí na nějaké speciální druhy, doteď ani nevím, jaký je vlastně rozdíl mezi melancholikem, sangvinikem, cholerikem a flegmatikem, jestli pravá a levá hemisféra mozku vážně funguje tak, jak funguje a odkud vykladačky karet berou své úžasné teorie.
 
Jsem ateista. Z Ameriky. Ateista žijící v Americe. K tomu můj pokoj zdobí plátna nakreslená mou maličkostí s různými obrazci, pokusy o portréty nebo taky detailní vykreslení sousedovic uschlé jabloně, která za celý svůj život okusila leda tak chuť deště, bouřky nebo psích výkalů (doufám, že si tohle jednoho dne někdo přečte a že přitom bude něco jíst, jelikož jsem velice škodolibý člověk). Krom toho je v mém městě stále teplo, takže své umělecké činnosti většinou vykonávám v těsných černých teplákách, dlouhé košili od táty, bosá a s vlasy staženými do culíku. Je sice zvláštní říkat, že mě inspiruje pohled na otevřené okno, ale taková už prostě jsem. Považuju se za umělkyni na volné noze, která odmítá jít na vysokou školu, jelikož ji považuje za ztrátu času a radši si bude kreslit své pocity na plátno se spoustou kofeinu v žilách a za zvuků uklidňující indie hudby.
 
Štítím se lidí. A oni se štítí mne. Mně a mých očních linek se zatočeným koncem. Všichni sousedé si myslí, že jsem adoptovaná nebo že ani nejsem člověk, když jsem ateista a ven vycházím pouze v případě nouze.
  Jednoho dne, když jsem si to mířila ve flanelové košili dlouhé skoro až na zem a kalhotách, které jsem ve své skříni objevila asi tak po pěti letech a vůbec netušila, že takové mám, abych si zašla do krámu pro mou nezbytnou dávku kofeinu v podobě levné kávy a mandle v čokoládě, zastavila mě jedna z našich sousedek, slečna Crawellová (její celé jméno si ve vlastním zájmu přeložte jako „slečna Nesnesunevěřícílidiatikteříjsounevěřícítakjsouprostěblbí“ nebo tak nějak) a provokativním tónem se zeptala, proč můj otec chodí na nedělní bohoslužby a já ne. Přitom je jí dost jasné, že jsem celkem silný ateista.
 
Na její stupidní dotaz jsem jí s naprostým klidem odvětila, že demokracie v tomto státě funguje stále stejně a zda by se na stejný dotaz zeptala i buddhisty nebo muslima.
  Na mou odpověď zareagovala tak, že se s pohrdavým výrazem otočila a šla si radši zalít svoji obří zahrádku karafiátů.
  Tak teď už by i člověk s podprůměrným IQ mohl pochopit, proč jsem mezi lidmi tak neoblíbená. Ale upřímně se nedá říct, že by mi to nějak vadilo.
 
Hlavní ale je, že můj táta to téměř neřeší. To má matka, kdyby s námi bydlela, by se prý zbláznila z toho, jak dopadla její dcera, kterou „pro jistotu“ opustila.
  Jistě, proč si neudělat dítě s mužem, který by pro ni udělal první a poslední a po narození své jediné dcery zpanikařit a raději odjet žít samotářský život s poněkud nízkými financemi a svým Yorkshirským teriérem na ostrov Tahiti. Pořád mi vrtá hlavou, jak si zrovna na Tahiti dokázala najít práci a zabezpečit sebe a toho psa, ale vzhledem k tomu, že tátovi (poznámka: pouze tátovi, mně ne) chodí několikrát do roka pohlednice se spoustou novinek a s donuceným pozdravem na konci adresovaným mně, tak si občas říkám, že špatným lidem a zbabělcům přece jenom vychází všechno líp.
 
Kdokoliv tohle čte a došel až sem, dobrá práce, měla bych vás teď pochválit, ale s tím nepočítejte, protože jsem přeci velice škodolibý člověk (a také doufám, že někdy projdete okolo staré jabloně, která někdy okusila chuť psích výkalů). Každopádně teď nemáte na výběr nic kromě toho, abyste četli dál.
 
Mé jméno je Delaine. Už 24 let dělám radost svému tátovi, našim milým sousedům a též sama sobě. Ironie a sarkasmus jsou mými sourozenci, plátno, indie hudba, silná a levná káva, paleta s barvami a staré košile zase mými nejlepšími kamarády v tomto zvláštním světě. Považuji se za umělkyni na volné noze a žiju v domnění, že nepatřím na tento svět a že nepatřím vlastně nikam. V podstatě se vznáším na svém imaginárním obláčku a nehodlám z něj v nejbližší době slézt dolů nebo někoho nechat, aby mě z něj shodil. A pokud dovolíte, jdu si čmárat své pocity na plátno.