Miss Malfoy |Dramione ✔️

část pátá

Odmítnut jsem alespoň uklidil knihy po Hermioně a odšoural se do Zmijozelské společenské místnosti. Celý zbytek dne jsem pracoval na úkolech pro Snapea a McGonagallovou.

Večer už jsem měl jen pro sebe. Na pohovkách seděli roztažení Crabbe a Goyle a cpali se nějakými zbytky, co jim v kuchyni jistě ochotně dali skřítkové. Uvelebil jsem se do křesla opodál a přisunul si jej blíž ke krbu. Plameny mě hřály na chladných rukou tak, až pod jejich vlivem zrůžověly. Melancholicky jsem do ohně upíral nepřítomný pohled.

„Není ti něco, Draco? Chováš se dnes nějak... divně," poznamenala Pansy, která byla zavěšená do Zabiniho rámě.

„Nech ho být, kočko, asi na nás prostě nemá náladu. Neodebereme se na kutě? řekl a významně na ni povytáhl obočí a líbnul ji na tvář.

„Jasssssně," řekla se začervenalými tvářemi, chytila Blaise za ruku a odebrali se do ložnic. To se jim to cukruje. Není to tak dávno, kdy se lepila na mě, kysele jsem poznamenal v duchu. Takže spát jít nemůžu, když tam budou vzdychat tihle dva.

Zvedl jsem se z vyhřátého křesla a šel se před spaním projít po hradě. Snad by jim mohla stačit hodina. Šouravým krokem jsem dorazil až ke knihovně, která zela prázdnotou. Kdo by taky trávil sobotu večer v knihovně.

Hermiona. Nemohl jsem ji pustit z hlavy, a tak jsem do knihovny vstoupil, kývl na pozdrav madam Pinceové a vplul do přeplněných regálů. Zhluboka jsem se nadechl a nasál tu vůni kolem sebe. Tolik mi ji připomínala. Sakra Draco, přece bys ji hned nebalil. Na druhou stranu, je chytrá a docela pěkná. S Krumem po boku vypadala tenkrát na plese úchvatně.

„Přišel jsi zase prudit, nebo mi chceš namlouvat, že se tady pilně učíš?" ozvalo se za mnou najednou. Prudce jsem se otočil a spatřil ji. Stála tam, knih plnou náruč.

„Pomůžu ti, Grangerová," řekl jsem a vzal od ní těžké, zaprášené bichle. Věnovala mi překvapený výraz, ve kterém jsem ale stále cítil opovržení.

„Tak co tady chceš?" houkla. „Za tohle díky," pokynula hlavou ke knihám.

„Jsem tady jen náhodou. Pansy a Blaise..."

„Aha," řekla a zatvářila se zamyšleně. „Chápu, schováváš se tady před nimi. Dokonce i u nás v Nebelvíru se o jejich románku šušká," řekla a lehce zčervenala.

„Ale chtěl jsem s tebou mluvit, už od rána. Takže jsem i docela rád, že jsi tady."

„Jestli je to zase nějaký chyták, Malfoyi..." začala a propalovala mě pohledem.

„Nic takového. Čestný skautský," řekl jsem a zvedl vztyčené prsty do vzduchu. Její výraz byl ještě překvapenější než předtím. „Nebo tohle vy mudlové neříkáte?"

„Říká se to, to ano. Nicméně jsem čarodějka, ne mudla. Mudlové jsou mí rodiče, kvůli kterým mi obvykle tak rád nadáváš," řekla a založila si naštvaně ruce na prsou.

„A za to jsem se ti právě chtěl omluvit. Už to neudělám a mrzí mě, že jsem tě tím kdy urážel."

„Co ti najednou tak přelítlo přes nos?"

„Něco..." zamyslel jsem se. Nemůžu ji to jen tak vyklopit. „Stalo se něco, co změnilo můj názor na šm... vaši komunitu." Sakra, skoro jsem to řekl zase. Zvyk je holt železná košile.

„No... dejme tomu, že ti věřím. Je pravda, že se chováš dost neobvykle," zamumlala a změřila si mě pohledem. „Doufám, že ti to vydrží," řekla a otočila se na podpatku a odcupitala pryč.

„Počkej, Hermiono," zavolal jsem za ní. Zastavila se a přes rameno se za mnou ohlédla. „Dnes ti to moc sluší." Hermiona cosi zašeptala, a utíkala pryč. Já to ale postřehl. Ten drobný úsměv, kterému se neubránila.