Miss Malfoy |Dramione ✔️

část osmá

Dvě hodiny na to jsem nervózně přešlapoval před zrcadlem a snažil se zkrotit ten zatracený pramínek blond vlasů, který mi neustále odstával od jinak perfektně učesané hlavy. Naštvaně jsem ponořil ruku do pomády a připlácl si ji ke vlasům. Konečně. Naposledy jsem se prohlédl, černá košile s černým sáčkem mi skvěle zvýrazňovaly hruď, za kterou by se ani Viktor Krum nemusel stydět.

Z bývalé učebny nevycházely téměř žádné zvuky, a tak jsem na chvíli zapochyboval, zda si ze mě Hermiona jen sprostě nevystřelila. Ne, že bych jí to snad mohl mít za zlé. Jak jsem se ale opřel do dveří, abych je otevřel, všechen hluk z místnosti se na mě vyvalil. Byli tu namačkaní snad všichni studenti šestého a sedmého ročníku ze všech čtyř kolejí. Očima jsem zajel ke zmijozelským a vyhledal Pansy a Blaise. Stáli propletení v rohu, opření o jednu ze zdí a muckali si. Opodál jsem si všiml Crabbea, který se ládoval snad vším, co stůl nabízel. Goyla jsem nikde neviděl.

Mezi nebelvírskými studenty jsem zahlédl Pottera, který byl zavěšený do té malé Weasleyovic zrzky. Jako by si ti dva snad někdy nechali ujít nějaký večírek. Pche. Weasley stál opodál a cosi přes hluk kolem křičel Hermioně přímo do ucha. Rozhodl jsem se jít k nim blíž.

„...Budu si dělat, co chci, ať se ti to líbí, nebo ne, Ronalde. Jednou jsme se rozešli, tak ti může být ukradený s kým se stýkám!"

„Nemyslím si prostě, že je to dobrej nápad. Nemusíš bejt hned zase naštvaná, Hermiono," křikl na ní dotčeně. „No tys nám tady teda chyběl, Malfoyi. Kde máš ty svý dva posluhovače? Už ti zdrhli i oni?" obořil se na mě, když zaregistroval můj příchod.

„Nechtěl jsem vás dva rušit. Najdu si tě později, Hermiono," řekl a jsem a mrkl na ni. Ať si tohle Weasley přebere v hlavě jak chce.

„Počkej, my už jsme tady stejně skončili, viď Rone?!" řekla jeho směrem a hodila po něm pohledem, ze kterého by se i skály začínaly bortit na kousky.

K mému překvapení mě chytila za ruku a táhla mě od Ronalda pryč. Zastavila se až v jednom z rohů, kde hudba nehlučila tak nahlas. Ze stolu opodál hůlkou přivolala dva drinky a jeden mi podala. „Tak na naše přátelství," řekla a přiťukla si s mým kelímkem.

„Když myslíš. Tak na přátelství," přitakal jsem. „Zatím." Přiložil jsem kelímek ke rtům a koutkem oka pozoroval její reakci. Zčervenala! „Co to mělo být, mimochodem? Jestli mi do toho jako kamarádovi teda něco je."

„O nic nešlo, Ronald se prostě pořád nemůže smířit s tím, že už s ním nechci znovu chodit. Hádáme se takhle skoro pořád," řekla a usrkla punč ze svého kelímku.

„A nehádali jste se náhodou kvůli mně? Nechtěl jsem nějak odposlouchávat, to ne, ale je těžký vás dva přeslechnout, když po sobě takhle štěkáte."

„Vlastně to bylo kvůli tobě, tak nějak. Ale jak říkám, o nic nešlo," snažila se to očividně zamluvit a znovu se napila, tentokrát zhluboka.

„Takhle si ten drink ani pořádně nevychutnáš. Ukaž, dej mi to, tady to položíme a pak se sem pro ně vrátíme," řekl jsem, vzal od ní pití a chytil ji za ruku. „Jde se tančit."

„Já ale na ploužáky moc nejsem, Draco. Počkáme si spíš na něco rychlejšího," žadonila.

„Jen pojď. Přece mi nechceš namluvit, že ses takhle načesala a vyfintila, abych tě ani nevyzval k pořádnému tanci," řekl jsem a přitáhl si ji na hruď.

Uprostřed jednoduchého parketu jsme se v rytmu písničky houpali v bocích mezi ostatními zamilovanými páry. Pozoroval jsem, jak se na mě dívá. Sledovala každý můj pohyb. Zírala na mé šedé, smutné oči a prohlížela si svůj odraz v nich. Pohledem sjela na mé rty, kterými jsem jí šeptal, že je ta nejkrásnější žena v téhle místnosti. Uculila se na mě, přitiskla se ke mně blíž a zašeptala, že tohle kamarádi neříkají. Ale já ji ignoroval. Místo toho jsem využil, že je ke mně takhle blízko, chytil jsem ji za krkem, přitáhl si ji k sobě a konečně ji políbil na její sladké, punčem obarvené, rudé rty.