Miss Malfoy |Dramione ✔️

část sedmá

Udělala pár kroků směrem k nám a pak se zastavila a zamávala na nás. Emma s nadšením mávala nazpět a já ji poprosil, jestli by nemohla chvilku počkat. „Jen si něco zařídím a hned jsem zpět," slíbil jsem jí. Doběhl jsem za Hermionou a pohlédl jí do tváře. Stále se usmívala jako dítě, které prvně spatřilo vánoční stromeček.

„Draco Malfoy se oficiálně proměnil ve člověka. Gratuluju," řekla sarkasticky a pak se nahlas zasmála. „Teď už věřím, že je tvá omluva upřímná. Prozradíš mi, co se stalo a kdo je ta prvačka, co se na tebe tak žulí?" Pohlédla mi do očí a já měl najednou pocit, jako by mi viděla až do duše. Věděl jsem najednou, že jí mohu věřit. Mé tajemství u ní zůstane bezpečně schované.

„Je to moje sestra, Emma. Pravdou je, že moje matka, Narcissa, měla před lety aférku. Nejdřív jsem měl na ní zlost, ale jak jsem Emmu uviděl, nemohl jsem se na matku dál zlobit. Stvořila něco tak nádherného a čistého... Jasně, její záměr čistý úplně nebyl, ale naši se nikdy neměli zrovna v lásce, takže se jí ani nemůžu divit. Navíc, sourozenec byl vždycky to, co jsem si přál ze všeho nejvíc a žádné galeony jej nemohly nahradit, ani pořídit. Emma je jako dar z nebes," řekl jsem a v srdci se mi ulevilo, když se na mě s výrazem pochopení usmála. Byl jsem rád, že jsem se mohl někomu svěřit.

„Taky jsem vždycky chtěla sestřičku. I já jsem jedináček, víš?" zašeptala.

„Chtěla bys Emmu poznat? Je úžasná, určitě si ji oblíbíš a ona tebe. Jen jí, prosím, nic neříkej, neví, že jsem její bratr." Hermiona mi věnovala další výraz plný pochopení, přikývla a společně jsme došli až k Emmě, která nás celou dobu se zájmem pozorovala.

„Ty jsi Dracova holka?" řekla bez servítek. S Hermionou jsme si vyměnili pohledy a nervózně se zasmáli.

„Ne, Em, nejsem," řekla Hermiona a zčervenala. „Jsem... jen kamarádka. Hermiona, mimochodem," dodala a podala ji ruku.

„To je škoda, slušelo by vám to spolu."

Podíval jsem se z Emmy nadšeného výrazu na Hermionin nervozitou propletený. Musel jsem se nad tím pousmát. Zajímalo mě, jestli Hermiona na malou chvíli zaváhala nad odpovědí. Nechodíme spolu, jasně, ale viděl jsem, jak zrudla jak rajče už jen při té představě.

Společně s holkama jsme postavili dalšího sněhuláka a potom se rozloučili a rozešli každý ke své koleji.

„Počkej, Draco," volala za mnou uřícená Hermiona. Stál jsem přímo před kamennou zdí, která sloužila jako vchod do prostorů zmijozelské koleje. Běžela za mnou asi pěkných pár poschodí. „Musím s tebou mluvit," vyhrkla, když popadla dech.

„O čem, má drahá?" řekl jsem teatrálně. Zasmála se a mé uši při tom zvuku přímo předly blahem.

„Chtěla bych nějak oslavit naše nově nabyté přátelství. Jdeš večer na ten večírek, co se pořádá v bývalé učebně přeměňování? Mohli bychom si tam dát spolu nějaký drink." Poslední větu zamumlala.

„Zveš mě na rande, Grangerová?" zeptal jsem se a koutky mi cukaly. „Navíc, odkdy primusky vymetají zakázané večírky?"

„Jen jeden drink a jen jako kamarádi," opravila mě a znovu se začervenala.

„Když myslíš, Grangerová. Když myslíš," řekl jsem a pokrčil rameny. „Tak se uvidíme tam. Doufám, že se k tý příležitosti pěkně vyfikneš, když máme to rande," popíchl jsem ji naposled.

„Já každopádně ano. Budu se těšit," řekl jsem a vkročil do zmijozelské společenské místnosti.