Destinace temna

Kapitola 6

Dylan se pohodlně usadil na svou postel s hrnkem horkého čaje v ruce.

Napadlo ho, že za pár dní by měl být pohřeb jeho otce. Nevěděl, zda se tam vůbec chce ukázat. Samozřejmě, byl to jeho otec. Měl ho rád a vzhlížel k němu, ale zároveň ho nenáviděl. I poté, co Dylan dospěl, si Nick dokázal najít příležitosti k tomu, aby ho jakkoliv ponížil. Věděl, že je to kruté, ale teď, když byl jeho otec mrtvý, mohl být Dylan konečně sám sebou. Stejně tak, jak byl vždy s Alecem. Teď se mohl uvolnit a začít se věnovat věcem, které považoval za důležité a které ho naplňovaly, bez opovrhujících pohledů jeho otce.

Dylan popadl tužku a papír a znovu se spokojeně zachumlal do peřin. Usrkl z horkého šálku, aby se alespoň pokusil zahnat blížící se nachlazení. Ať už je Alec obdařený čímkoliv, je jasné, že se mu nic nevyrovná. Za normálních okolností stačí, aby člověk zůstal pod vodou bez kyslíku jen pár minut a ponese si vážné následky do konce života. Dylan si moc dobře uvědomoval, že nebýt Aleca, už by mu nikdo nepomohl. Když si na něj vzpomněl, viděl ho stejně, jako v den, kdy se poprvé setkali. Vysoký, tajemný Seveřan s bohatou historií byl pro Dylana zajímavé téma. Možná proto, že ho nikdo předtím dostatečně nezaujal. Možná proto, že by pro něj nikdo nebyl schopen obětovat tolik, co právě Alec.

Položil hrot tužky na papír a začal kreslit náčrt Alecovi tváře. Čím déle přemýšlel nad tím, co se vlastně stalo, tím víc cítil potřebu Alecovi splatit svůj dluh. Musel přijít na něco, co by pro něj mohl na oplátku udělat.

Načrtl si jeho čelist, kterou měl, podobně jako Dylan, hranatou. Jeho brada byla ale více zaoblená. Také na rozdíl od Dylana nebýval často hladce oholený. Alecova mírně zarostlá tvář působila nedbalou elegancí a dodávala mu na vážnosti, což posilovalo jeho přirozenou autoritu. A také smyslnost. Dalším výrazným atributem byly Alecovi hnědé vlasy. Na krátko střižené a na hoře delší, takže se daly rozeznat jeho nepravidelné kudrliny.

Zatím, co byl Dylan zaneprázdněný, skočila mu do postele Zara a pohodlně se natáhla podél jeho nohy. Svou hlavu mu položila do klína. Dylan se usmál a pohladil ji. Náčrt odložil na chvíli stranou a ulehl ke spánku. Po pár hodinách ho vzbudilo Zařino intenzivní štěkání.

„Co je ti? Co se děje?" vstal ospalý Dylan a začal se porozhlížet po obývacím pokoji. Pak vešel do předsíně, kde stála Zara. Stále zběsile štěkala na zavřené dveře.

V momentě, kdy ztichla, se ozvalo zazvonění zvonku.

Dylan sebou cuknul, ale vzápětí sáhl po kulaté klice a opatrně začal dveře otevírat. Kdyby se podíval na záběr venkovní kamery, zjistil by, kdo na něj vlastně za dveřmi čeká.

Za velkými dvojitými dveřmi, které musel po Alecově útoku nechat spravit, neuviděl nikoho jiného, než samotného Aleca.

Stál před ním s prázdným výrazem. Na jeho oblečení byly jasně zřetelné stopy po blátě a listí, jako by posledních několik hodit strávil zahrabaný někde v mělkém hrobě.

Jeho oči měli zakaleně zelenou barvu a vlasy měl taktéž poznamenané přírodními vlivy. Chvíli na Dylana zíral než promluvil.

„Můžu dovnitř?"

„Jo, jasně. Pojď." odpověděl Dylan, i když se mu z pohledu na Alecův momentální vzhled dělala husí kůže.

„Co se stalo?" zeptal se opatrně, zatím co se Alec pomalu svlékal.

„Setkal jsem se s Derrianou." odpověděl krátce Alec, jako by o nic nešlo.

„Derriana je kdo?"