NEOHROŽENÁ (harry potter ff)

Kapitola 4.

A měla jsem pravdu. Byl to zajímavý rok. Potter s jeho partou odhalili kámen mudrců, a i když porušily minimálně polovinu školního řádu, stejně jim byla udělena poklona. Navíc Brumbál dával Nebelvíru body za úplné prkotiny. Co jiného čekat že? Přijde mi prostě strašně nespravedlivé, dávat někomu body jen za výbornou hru v šachách. Tím pádem Zmijozel nevyhrál školní pohár. Ne, že by mi na tom nějak záleželo, ale bylo to pěkně nefér.

Teď momentálně jsem seděla ve vlaku na cestě zpátky do Londýna. Seděla jsem samozřejmě v kupé s Pansy, Dracem a jeho kumpány. „Co budeš dělat o prázdninách Draco?“ Zeptala se vtíravě Pansy. Nikdy ji nepochopím. Jasně vidí, že o ní můj bratr nemá zájem, a takhle ho ještě víc odráží. „Nevím. Asi budu doma a kdyžtak půjdu někam s rodiči.“ Odpověděl s nezájmem Draco. „A ty Dax? Co budeš dělat?“ Na její otázce bylo vidět, že se neptá proto, abychom spolu třeba někam vyrazily, ale proto aby mohla jít k nám a dál se vtírat Dracovi. „Nevím. Pokud jsi nezapomněla, tak jsme s Dracem sourozenci, takže budeme mít podobné plány.“ Usmála jsem se hořce a Pansy zmizel úsměv z obličeje. „Ale uvidím se s tebou někde, že jo Draco?“ Zeptala se posmutněle. Draco už chtěl něco říct, ale předběhla jsem ho. „Jsi asi úplně slepá, když nevidíš, že o tebe nemá zájem? A teď buď zticha, nechce se mi poslouchat tvůj otravný hlas.“ Otrávenost v mém hlase byla více než hmatatelná. „Já jsem myslela že jsme kamarádky.“ Řekla naštvaně. „Já si kamarády nedělám! Jsi pro mě akorát má společnost. Ne, žádný přítel. A teď mě omluv. Dojeli jsme.“ Zvedla jsem se a šla ven z vlaku. Po pár chvílích se zde objevila Matka s tím, že otec má mnoho práce. Jen jsem s přikývla a s nově příchozím Dracem jsme se přemístili domů.

Byla zrovna půlnoc, když za mnou přišel otec. „Audax? Jsi vzhůru?“ Zeptal se. „Ano.“ Krátká odpověď. „Potřebuji s tebou něco probrat.“ Ozval se. „Ano?“ Chtěla jsem už usnout, ale jako by mi něco ve spánku bránilo. „Příští rok se v Bradavicích něco stane. Nevím co, ale je má to spojitost s pánem zla. Připrav se na to.“ Dořekl a odešel. Já jsem jen ležela a byla jsem úplně mimo. Pán zla? To se jako vrátil nebo co? A jak to zjistil? Otázky se mi hromadily v hlavě. Byla jsem rozhodnutá, že ať už je to cokoliv, budu na straně toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit. Věřím totiž, že se jednou vrátí, a plánuji být jeho věrnou smrtijedkou. Samozřejmě že je tyto plány ještě brzo, ale chtěla bych to tak. Díky mému přemýšlení jsem nakonec upadla do hlubokého spánku.

Ráno jsem se probudila opravdu pozdě. Ihned jsem se převlékla a uháněla na snídani. Víte, jaká je výhoda toho, že vás otec miluje? Jeho seřvání nikdy nemyslí vážně jako například u mého bratra. A tak, jsem se po otcově proslovu pustila do jídla. Nenápadně jsem pokukovala po Dracovi s tím, že mu musím něco říct. Pak jsem, ale ucítila i jiný pohled. Otec mi propaloval hlavu, a jeho výraz jasně říkal, že Dracovi nesmím o včerejší noci nic říct. Jen jsem nenápadně pokývla hlavou, a jedla dál.

Uběhly už skoro celé prázdniny, když jsme se vydávali znovu do příčné. Vešla zrovna do Krucánků a Kaňourů pro knížky, když ji zaujal obrovský nával. Podívala se dopředu a uviděla známého Zlatoslava Lockharta. Neměla ho ráda. Jeho knížky byly jen jeho fantazie, žádná realita. Najednou se okolo ní však prohnali zrzavé kštice. Weasleové, pomyslela si. Za pár okamžiků si, ale všimla že nepřišli jen oni, ale i samotný Potter. Samozřejmě že si ho všiml i Lockhart. Hned si ho k sobě zavolal a dal mu svoje knížky. A prý že Harrymu nenadržují. Knihy si od něj pak přebrala Molly Weasleová. Potter chtěl asi odejít, když mu cestu zastoupil můj bratr. Slavný Potter si jde jen pro knížky, a už je v novinách.“ Odfrkl si Draco. Skoro by s začali hádat, kdyby k nim nepřišel otec. „Draco.“ Zasyčel nepříjemně. „Ty musíš být Weasley že? A ty… slečna Grangerová že?“ Optal se Otec. Vzal si učebnici myslím že Ginny Weasleové. A pak ji vrátil. Ovšem dal ji tam i nějakou jinou knihu. Nikdo jiný, si toho, ale nevšiml. „Luciusi.“ Řekl někdo. Po krátkém pohledu jsem zjistila, že to byl Arthur Weasley. „Arthure.“ Opět zasyčel otec. Něco si řekli a pak nás otec odváděl pryč. Draco někam zaběhl, a tak se mi naskytla příležitost. „Co to bylo za knihu, co jsi dal té holce do kotlíku?“ Zeptala jsem se. „Jaká? O žádné nevím.“ Snažil se zamaskovat otec. „Moc dobře víš, o čem mluvím. A nesnaž se to zakrýt.“ Vyřkla jsem stroze. „Dobře. Byl to deník Toma Riddla.“ To mě zaskočilo. Tom Riddle je přece pán zla. Udiveně jsem se na něj podívala. „To ten deník způsobí tu pohromu, o jaké jsem ti říkal. Pohromu z Tajemné komnaty.“ Řekl potichu. Snad aby nás nikdo neslyšel, i když jsme tu sami. „Dobře. Budu v tom mít nějaký úkol?“ Optala jsem se se zájmem. Pomáhat Pánovi zla byl můj sen. „Pokud budeš chtít tak ano. Budeš moct pomáhat tomu-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit tím, že pomůžeš nějakými věcmi, o které ti zadá. Buď ale opatrná. Je schopný udělat cokoli. Mohl by tě i zabít.“ Řekl s mírným strachem v očích. „Neboj se. Já to zvládnu.“ Moje odhodlanost byla sice překrásná, ale v hloubi duše jsem byla nerozhodná.

Když jsme dorazily domů, ihned jsem šla do svého pokoje a začala si připravovat věci na nový školní rok. Byla jsem natěšená, že budu moct pomáhat pánovi zla. Když jsem měla zabaleno, vydala jsem se na večeři. Otec se na mě jen podíval, ale nic neříkal.

Další den už jsme se přemisťovali na nádraží devět a třičtvrtě. Rychle jsme se rozloučili jsme se s rodiči a šli si sednout do nějakého kupé. Pak si k nám přisedli Crabb s Gyolem, a nakonec musela přijít i Pansy. Ta hned začala koukat na Draca. A já jsem s myšlenkou na pána zla usnula. Poslední, co jsem si pamatovala, byl rozjíždějící se vlak.