I hate my brother!

//31//

Probrala jsme se na zvláštním místě. Okolo mě byla bílá zeď a já měla svázané ruce i nohy. Nemohla jsem se otočit, vůbec nic. Byla mi zima, měla jsem hlad a žízeň. Neměla jsem ani ponětí jak dlouho jsem spala a jak dlouho tam jsem přivázaná. Zkoušela jsem se nějak vrtit, nebo prostě něco, abych se mohla od toho "něčeho" dostat, k čemu jsem přivázaná. Nic, nešlo to. Zkousela jsem křičet, nešlo to. Nešlo prostě nic. Seděl jsem tam asi další 2 hodiny, dokud někdo nevešel do místnosti.
Měl černou masku i ostatní věci měl černý.
,,Kdo jsi?" Zeptala jsem se, ale on nic neřekl a běžel ke mě. Rychle mě odvázal, chytl mě za ruku a běžel semnou pryč.
Několikrát jsem se ho ptala, kam mě to vede atd. Ale on nic neříkal a jenom mě vedl. Byla to obrovská budova, šli jsme několika chodbami a na několik schodištích. Pak otevřel jedny obrovské dveře a tam byl? Venek. Neznala jsem to tam, ale viděla jsem v dálce vysoký plot a bránu. My jsme šli ale úplně jiným směrem. Ten "anonym" mě zatáhl někam za roh, opřel mě o zeď a sundal si masku.
Měl krásné bílo-šedé, dlouhé vlásky. Měl taky krásné modré oči a nádherné rysy.
,,Teď mě poslouchej Adél, musíš přelést ten plot, ale ze zadu ne u té brány, jsou tam kamery. Až přelezeš plot, půjdeš po tvé levé ruce. Půjdeš tak 45 minut a pak už to tam budeš znát." Řekl a já na něj koukala jako kdyby byl anděl, který mi radí, jak se dostanu do nebe. Po chvilce jsem přikývla a on mi dal něco do ruky a pak odběhl pryč. Koukla jsem se co mi dal, byl to můj mobil, překvapivě byl nabitý. Zapnula jsem ho, ale pak mě něco zarazilo........

PAYTON!

Kde vůbec je? To mě tady nechal? A kde je moje tapeta s ním? Co když se mu něco stalo?

Tohle jsem si pořád říkala dokola v hlavě, ale pak jsem se probrala a utíkala dozadu k tomu plotu. Nebylo to vůbec jednoduché ho přelést, protože za 1. Jsem neměla vůbec sílu a za 2. Tak byli takové "Štětinky" které mě stípali a řezali do rukou a do stehen, když jsem to přelézala. Seskočila jsem dolů a udělala tak, jak řekl ten kluk v černém, šla jsme po svoji levé ruce. Pořád jsem koukala na hodiny, jak dlouho už jdu, šla jsem už asi 49 minut a pořád jsem nic neznala. Byli vedle mě domy, na levo i na pravo. Šla jsem takhle kolem nich asi 5 minut, dokud jsem neviděla vilu, která mi něco strašně připomínala. Jako kdybych tam někdy byla, nebo dokonce bydlela. Pomalinku jsem kolem ní šla, dokud jsem do někoho nenarazila. ,,Moc-moc se omlouvám" Řekla jsem a podívala se do koho jsem to vlastně narazila. Byla to nějaká žena, vypadala smutně, vypadala jako kdyby jí něco trápilo. Otočila se a podívala se na mě. ,,To je v pohodě" Řekla a vyndala něco ze své schránky. ,,Jste v pořádku? Děje se něco?" Zeptala jsem se slušně. ,,No víš....vlastně nic. Je to jedno, ani nevím kdo jsi a hned bych ti tady vyprávěla co se mi v životě přihodilo.
,,Omlouvám se, jsem....

Počkat, počkat, počkat, já nevím jak se jmenuju? To snad ne. Jak mi to řekl ten kluk? Adél? Jo...asi jo.

....jsem Adél" Řekla jsem a nastavila ruku na potřásnutí. Ženě se kterou jsem mluvila spadla obálka kterou vyndala ze schránky  a koukala na mě s otevřenou pusou. ,,A-adél?" Řekla žena a já přikývla na souhlas. ,,Božinku, to snad ne....
dceruško moje" Řekla se slzama v očích a vzala mě do pevného objetí. ,,Mami?" Řekla jsem v objetí a ona mi jenom brečela do ramene. Je pravda že mi někoho připomínala......anooooo je to moje máma, vzpomínám si. ,,Kde jsi byla panebože? Měla jsem o tebe tak strašný strach, a.....a tak dlouho jsem tě hledala!" Teď jsem se zarazila....tak dlouho? To jsem byla tak dlouho pryč? Já-já vůbec nevím co se stalo.
,,Pojď, princezno moje, pojď dovnitř, všechno mi řekneš" Řekla, vzala obálku která ji spadla, do ruky a běžela semnou dovnitř. Posadila mě na židli, asi.... asi to bylo v jídelně a sedla si naproti mě.
,,Tak povídej!" Řekla a koukala na mě s úsměvem. ,,Já-...... mami?" ,,Ano?" ,,Kde je Payton?" Zeptala jsem se a začala z hluboka dýchat.

,,Kdo?"

Dneska nebo zítra tenhle příběh už dokončím. Jinak co na to říkáte? Doufám že to trochu chápete co se tam teďka děje🌹❤️.