Pouta Nesmrtelnosti

Stěhování

Běžela jsem přes louku neobyčejnou rychlostí. Dlouhá tráva kolem mně se vlnila a hladila moje bosé nohy. Nikdo mi nemohl stačit, nikdo by mě nedokázal chytit. Nejsem totiž člověk.

"Ahoj Bobe!" Zakřičela jsem, když jsem odemkla dveře od bytu. Bob byl můj nejlepší kamarád, a co bylo ještě lepší, byl stejně neobyčejný jako já. Nebyli jsme lidé, byli jsme upíři. Nesmíte si myslet, že po nocích pbcházíme temné, neosvětlené uličky, a náhodným procházejícím vysáváme krev z těla. Nic takového.

Ale asi bych se měla představit. Jmenuji se Rosa a je mi 21, tedy to tvrdím lidem, ale doopravdy je mi už 150 let. Jsem nesmrtelná. Když mi bylo 18, šla jsem ke své kamarádce Lilian. Byla noc a všude tma. Najednou z křoví vyběhl nějakej idiot, chytil mě pod krkem a chtěl mě znásilnit. Nedala jsem se a vší silou ho kopla do rozkroku. Asi jsem ho naštvala a tak mě třikrát bodnul nožem. Dvakrát do břicha a jednou do krku. Umírala jsem, ale když už se blížil můj poslední okamžik, objevil se muž v plášti a udělal ze mně to co jsem.

Bydlíme v New Yorku. Chodím zde na univerzitu. Dneska, jako každý den, jsem se ráno v osm vydala do školy. Zaparkovala jsem svoje bílé BMW na školním parkovišti a šla na přednášku o umnění a kultuře.

Vešla jsem do třídy. Sedla jsem si vedle své kamarádky Beky a poslouchala žvatlání o nějakém Bradovy. Přednáška začala a já soustředěně poslouchala kantorův výklad. Tedy soustředěná jsem byla do doby než se Lisa, třídní fiflena, řízla o papír a začala jí téct krev.

Moje smysly vnímaly jenom pach čerstvé krve. Moje instynkty mi říkaly vrhni se na ni a nenech jí jedinou krvinku v těle. Neposlouchala jsem, ale moje tělo ano. Začala jsem se nezvladatelně třást a začínaly mi růst tesáky. Snažila jsem se ovládnout, ale nedokázala jsem to.

Skočila jsem na Lisu a zabořila jí tesáky do krku. Lisa ječela a já si najednou uvědomila co se děje. Jako první jsem silou vůle zamkla dveře učebny a potom se pustila do velmi rozsáhlého ovládání mysli. Nevěděla jsem jak jsem to udělala, ale přiměla jsem 40 lidí, aby usnuly a mysleli si, že to co se stalo byl jen sen. Vymazala jsem jim z paměti mé jméno i můj obličej. Lisin krk jsem uzdravila a vyděšenému učiteli vymazala vzpomínky na celou tuto hodinu. Poslal jsem ho do kabinetu s tím, že mu nebylo dobře a tak na přednášku nemohl dorazit.

Úplně vyčerpaná jsem se doplazila k autu a vyrazila k domovu. Tedy k bývalému domovu.

"Bobe! Bobe! Stěhujeme se." Křičela jsem hned ve dveřích. "Už zase?" zasténal Bob. "To už je tenhle rok potřetí. Roso, měla by ses naučit ovládat. Moc by nám to ulehčilo život." Fňukal Bob. "Ale no tak Bobe mám super místo, kam pojedeme." Utěšovala jsem ho. "No tak sem s tím." vykřikl vzrušeně. Chvíli jsem mlčela a jen se usmívala. Hleděl na mě černýma pčima plnýma vzrušení. Ještě vteřinu jsem ho škádlila a pak tiše vyslovila "Londýn"