Pouta Nesmrtelnosti

Mezi životem a smrtí

Pálilo to strašně to pálilo. Stejné pocity jsem vnímala, když se mé lidské tělo mněnilo na upíří. Nemohla jsem pohnout tělem.  Najednou jsem stála vedle Dimitriho. "Dimitri?" Neviděl mě, ani neslyšel. Podívala jsem se na Gabrielu. Stále držela mé tělo v náručí a brečela. Za ní stál ten muž. "můžeš mi říkat smrt." zaslechla jsem a vyděšeně se na toho chlapa ohlédla. Ne ne ne. To ne. Nedovolím tohu bastardovi, aby jim ublížil. Musím se vrátit do svého těla. Musím žít. Musím ho zastavit. Potřebuju krev. Ale kde ji vzít a jak jí dostat do mého těla? Něco mě napadlo. Snad bud emoje moc fungovat. Napřáhla jsem ruku proti skále a začala do ní vypalovat jedno jediné slovo.

Dimitri:

Měl jsem chuť toho hajzla zabít. Nemůžeš zabít smrt. Ozvala se má mysl. Podíval jsem se na mrtvou Rosu a zabolelo mě srdce. "Už nemám co ztratit." zašeptal jsem. Pevně jsem uchopil meč a pomalým krokrm mířil k němu. "Chceš zkončit jako tvoje ubohá holka?" smál se. "Jsi jenom malý, bezvýznamný krvesaj." Začal jsem vidět rudě. Špičáky se mi prodloužili. "Ale, ale. Chtěl bys ochutnat moji krev?" Alex natáhl ruku mím směrem. Rozběhl jsem se k němu. Nejspíš čekal, že se zakousnu do jeho zápěstí, takže překvapeně vykřikl, když jsem máchl mečem a jedno jeho křídlo odpadlo. Zařval a uskočil. "Nikdy Madison nenajdete. Je moje a navždy bude!" Promněnil se v tmavý kouř a zmizel. Otočil jsem se na Gabrielu. Stále svírala Rosino tělo, ale zaraženě sledovala  něco před sebou. Na tmavé skále bylo vyrito slovo. Zářilo, jako by ho někdo napsal pomocí ohně a pak mi to došlo. "Potřebujeme krev. Spoustu krve." Divil jsem se že dokážu být tak klidný. Gabriela přikývla. "Ale kde ji vezmeme?" Zarazil jsem se. Na tohle jsem nepomyslel. "Nemocnice!" Gabriela se zvedla. "Zařídím to." Otočila se na mě a vzápětí zmizela.

Rosalinda:

Seděla jsem vedle svého těla a netrpělivě čekala, až se Gabriela vrátí. Bylo zvláštní sledovat samu sebe. Vzpomněla jsem si na ty časy, kdy jsme se z Bobem potloukaly po světě na vlastní pěst. Usmála jsem se při té vzpomínce. A kam se vlastně Bob poděl? Neviděla jsem ho od té doby, co mě Gabriela proklela. Mé myšlenky přešly k Madison. Zachráním ji. Teď už mám všechny sestry na své straně. Teď už bude všechno snazší. Vzhlédla jsem k Dimitrimu. Držel mou ruku a nepřítomně mně hladil po kloubech.

"Jsem tady!" Gabriela nesla v každé ruce dvě obrovské igelitky. Rychle poklekla k mému tělu a z tašek vyndala první pytlík krve. Otevřela moje ústa a já i jako duch cítila, jak mě plní energie a síla. Pocítila jsem lehké brnění. Podívala jsem se na své ruce. Mizely. To ne... Znamená to snad, že to nestihli?

Z výkřikem jsem se posadila. "Roso!" vykřikl Gabriel a objal mě. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Na zemi leželi pytlíky od krve. Bylo jich tam asi sto, ale já měla pořád ukrutný hlad. Musíš se nasytit! Křičela na mě moje upírská část. "Musím se nasytit." zopakovala jsem šeptem. "Cože?" Podívala jsem se na Gabrielu, která na mě nechápavě zírala. Kdo jsou ti dva. Jeden mě objímá a ta holka je prostě divná. Nechci tu s nima bejt. Mám hlad a pptřebuju se najíst. Mlčky jsem se zvedla a rozběhla se pryč.