Záblesk nenávisti

57 5 0
                                    

Dimitri:


Chodil jsem po místnosti a snažil si vzpomenout. Moje minulost pro mě byla zahalená tmou. Někdy mi v hlavě bleskla vzpomínka, ale než jsem se jí stačil chytit byla pryč. Madison sice tvrdila, že ona je tu ta hodná, že ona se mi snaží pomoct. Ale je tomu tak? Jsem z toho zmatený. Poslední dobou je se mnou něco v nepořádku. V jednu chvíli jsem klidný. Většinou myslím na Rosalindu a její díťe. A pak mi najednou cvakne v hlavě a já dostanu neukojitelný hlad.



Rosalinda:


Lehce našlapuji a zavětřím. Zachytím pach asi dvouletého jelena. Plížím se křovím, dokud ho nezahlédnu, jak se pase na malém paloučku. Přiblížím se víc. Drápy zabořím do země a přikrčím se. Tlumeně zavrčím a olíznu si čumák. Pak vystartuji. Jako střela se řítím k jelenovi, který ani nestihl zjistit co se děje, a už jsem byla zakaouslá v jeho krku. Do tlamy mi proudila krev, a ve mě se po dlouhé době probudil upír. Vysála jsem zvíře do poslední kapky, ale můj hlad byl neukojitelný, nebo spíš hlad dítěte. Rozběhla jsem se po lese, hledajíc další kořist. Prudký náraz mě odhodil dva metry daleko. Vyskočila jsem na nohy a hledala příčinu. "Dimitri?" zarazila jsem se. "Ahoj Roso. Jak se máš ty a tvoje malé?" Bylo jasné, že to nebylo upřímné. Měřil si mě pohledem, kterým lovec pozoruje svou oběť. Pak se na mě vrhnul. Ležela jsem na zemi a těžce oddychovala. Dimitri na mě obkročmo seděl a jednou rukou mě držel za krk. "Co to děláš?" zasípala jsem. "Jen ti zničím život, tak jako ty mě." zasmál se a přejel mi rukou po břichu. Začala jsem panikařit. On neví, že je jeho. Napřáhl se. "To dítě je tvoje!" vykřikla jsem. Zarazil se. "Cože?" Rychle ze mě slezl. Opatrně jsem se posadila. "Je tvoje." Sklopila jsem hlavu. Ticho. Neodpovídal. Chtěla jsem se na něj podívat, ale byl pryč.



Dimitri:


"Madison!" zařval jsem. Byl jsem vzteky bez sebe. Lhala mi. Už zase a to jenom proto, aby ublížila Rosalindě. Ale nechápe, že kdyby dítě zemřelo a já zjistil, že bylo opravdu moje, zničilo by mě to. Nejdřív bych zabil Mad a pak sebe. Přiběhla. "Ano?" Chytil jsem jí za krk a zvedl do vzduchu. "Čí je to dítě?!" zařval jsem jí do obličeje. Viděl jsem jak zbledla. "T...Thobiasovo." Hodil jsem jí na zeď, která se probořila a ona skončila ve vedlejším pokoji. Došel jsem k ní. "Čí...je...to...dítě." řekl jsem hrozivě potichu a zdůraznil každé slovo. "Tvoje." zasípala. Kopl jsem do ní a odešel.



Rosalinda:


Ležela jsem na zemi a rozdýchávala, co se to stalo. Kam tak najednou zmizel? Vrátí se? Co to bude znamenat pro mě a pro dítě? Těším se na něj, ale zároveň se strašně bojím. Co když ho nedokážu ochránit? "Roso!" Rychle jsem se posadila. Přiběhl za mnou Tobias. "Co se děje?" zeptala jsem se. "Iris je mrtvá."



Tradá...Další kapitola. Jinak je úžasný, jak za pár měsíců narostlo čtení mojí povídky. Teď je to celých 800 čtenářů a skoro stovka votes. Děkuju vám moc. Jste zlatí. :*

Pouta NesmrtelnostiKde žijí příběhy. Začni objevovat