Slavnost Měsíce

Narozeniny

Probudila jsem se, slunce ještě nevilezlo, ale ptáčci už zpívaly. Dnes je den Slavností měsíce, takže i den velké zkoušky (sklizeň bude večer) a mám narozeniny. Nejlepší kombinace. Už večer zjistím co je ta zkouška vůbec zač.

Za pět minut jsem byla převlečená do své nejoblíbenější košile a vlasy si spletla do obvyklého copu a ukryla pod čepec.

Už připravená jsem přišla do 'kuchyně' a usmívala se na maminku. Ta však dobrou náladu zrovna neměla. Mě to nevadí, tuhle náladu má už tři dny, vždy s ubývajícím dnem se maminky nálada zlepšovala a já se k tomu snažila přispět.

Při pohledu na mě se jí hnaly slzí do očí. Nechápala jsem nic. Pohladila mě po tváři a objala mě. Pak jsme si sedli ke stolu a maminka mi popřála k narozeninám a řekla ať zavřu oči. Já tak učinila. Poté mi poklepala na rameno. Na znamení že můžu otevřít oči.

Pomalu jsem otevřela oči. Nechápavě jsem se podívala na maminku a pak zpět na stůl, kde ležel krásný vyřezávaný luk s ornamenty a toulec se šípy a patnácti palcová dýka. S lukem zacházet umím, ale tenhle luk nebyl jen tak obyčejný, ale nevěděla jsem proč a matka mi k tomu řekla jen že se bude hodit. Na rukojetí a pochvě dýky byli stejné ornamenty jako na luku. Zvláštní sada. Pomýšlela jsem si pro sebe a mamince za dárek poděkovala. Zbytek dne jsem ztrávila přípravami na večer byla jsem zvědavá co za zkoušku mě dnes čeká.

Před setmění jsem si zalezla do svého pokoje a rovnou do peřin.

Probudilo mě prudké otevření dveří od mého pokoje. Rychle jsem se posadila a spatřila stát maminku u dveří. Vytáhla mě z postele hodila mi mou 'tašku' a do toho jen křičela ať uteču.

S tímto slovem a strachem v očích mě vihodila a ukázka na les. Už podruhé za den nic nechápu.

Nakonec jsem se rozhodla pro útěk. Naposledy jsem se otočila na maminku a náš malý domeček. Maminčiny oči značily smutek a zároveň úlevu. Stále jsem nic nechápala. Proč běžím v noční košilce kolem půlnoci do lesa ? Co se tu děje?

Rozhodla jsem se pro mé tajné místečko v lese.

Běžím, les, mýtina, les, chaloupka dřevorubce, les... Nejhlubší les, ještě kousek. Vbjehnu do nejhlubší tmy, doleva, rovně.. přeříkávám si cestu v duch nevidím ani na krok. Najednou začne les ustupovat a mě se naskytne krásný výhled na obrovskou třešeň v srdci lesa. Jsem v bezpeč aspoň prozatím.

V této čásásti lesa nechodí ani zvířata a v batohu není krom mé nové sady zbraní, mé sady vrhacích nožů a oblečení nic. Na večeři si natrhám nějaké třešně a převléknu se do košile. Dnes nechci řešit co se vůbec stalo, na pár dní se tu schován. Vpřírodě jsem schopná vydržet bez podpory asi měsíc, ale mě budou stačit tři dny pak se vrátím.

Našla jsem dlouhý, dost ohebný kořen připomínající lano a šla spět ke stromu. Vylezla jsem na vysokou větev tak adych měla přehled a zároveň dobrou skrýš nahoře jsem se přivázala kořenem, batoh jsem si taky přivázala a šla dospat noc bylo sice kolem třetí čas ztávat, ale já potřebuji zaspat aspoň tři hodiny, to nějak půjde.

Ještě jeden pohled pod sebe a jsem tuhá, usla jsem.

Konečně trochu delší kapitola. Doufám, že se vám nová kapitola líbí. Pokud jo tak budu ráda za hvězdičku popřípadě milí komentář.

558 slov