Dvě sněhové vločky | adventní kalendář, gxg

kapitola třetí

Půlnoc dávno odbila a film skončil už před dobrou půlhodinou, což byla doba, za kterou se Margaret stihla z domu Montgomeryových vypakovat a vyjít vstříc svému vlastnímu domovu. Když za ní Leila zabouchla dveře, unaveně se sesunula na měkkou pohovku a jen zírala do zčernalé televize.

„Tak jak to dopadlo?" uslyšela zničehonic za sebou. Leknutím málem sletěla z gauče, když se hbitě otočila, aby pohlédla na svého narušitele, na kterého měla v tu chvíli chuť hodit ten prázdný talíř s drobky, jež ležel na konferenčním stolku před televizí. A když se setkala s usměvavým Colem, rozhodně to její touhu nezmírnilo.

Zkřivila tvář. „Jak dopadlo co?" hrála blbou. Věděla moc dobře o čem mluví, ale právě teď na tuhle konverzaci neměla náladu.

„Noták," skočil její bratr na pohovku vedle ní. „nedělej Zagorku a povídej. Řeklas jí to už?" podložil si bradu dlaněmi a koketně na Leilu zamrkal.

Zrzka mu vlepila pohlavek, než zase přesunula pohled na televizi. Chvíli bylo ticho, které přerušovalo jen tikání hodin z kuchyně a praskání dohořívajícího krbu. Cole se už nadechoval k další otázce či poznámce, když ho předběhl dívčin hlas.

„Podívej, ono..." odmlčela se a mezitím, co si skousla ret, se snažila v hlavě uspořádat myšlenky, jež jí létaly neskutečnou rychlostí všude kolem. „prostě... to není tak jednoduché," zvedla pohled k blonďákovi. „Já vůbec..." řekla dřív, než stačil z úst vypustit další slova. „Já vůbec netuším, jak zareaguje, tohle... tohle všechno je pro mě nové a... potřebuju čas."

Cole svou sestru chvíli skenoval pomněnkovýma očima, a pak ji chytl za ruku. „Vím, že mluvit o tomhle... pro tebe nemůže být zrovna jednoduché, ale... chci... chci abys věděla, že jsem tu pro tebe," usmál se na ni jemně. „Já vím, že tě škádlím, a ty si to mimochodem zasloužíš – nemysli si, že na mě svedeš tu pomoučenou kuchyň, a... mám tě fakt rád, ségra, ale jestli se to Margo brzo nedozví, řeknu jí to sám, protože ta holka dělá neskutečně dobrý perníčky a o to já prostě odmítám přijít," řekl rádoby přísně a s úsměvem zakroutil hlavou.

Leiliny koutky mírně zaškubaly, jak tak koukala na svého bratra, který se právě snažil sníst všechny drobky, které po ní zbyly na talíři. Když jej potom odložil zpět na stolek, přitáhl si ji do láskyplného objetí, na což zrzka v odpověď jen zakňučela, nicméně stejně zašeptala: „Taky tě mám ráda."

„No dobře, dobře, dost slziček, já vím, že to máš těžký, ale dones mi víc jídla," odtáhl se od ní a strčil jí do rukou prázdný talířek. Rudovláska protočila oči v sloup, ale i tak s povzdechem vstala a vydala se pro Margaretiny ikonické perníčky. „A vem ty s oříškama, ty jsou nejlepší!"

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Dneska trošku "emotivnější" kapitola, tak snad to se mnou vydržíte dalších jednadvacet dní.
- B