The christmas love of Roger Taylor

5

Nemohlo to dopadnout jinak, než že restauraci opustili ve čtyřech. Freddie poskakoval mezi Rogerem a Johnem jako čertík z krabičky, oči mu zářily a pořád mluvil a mluvil. Rog mu brzy přestal naslouchat, prostě to nešlo vnímat. Očividně měl divokou noc a rozhodně na něčem frčel. Fredovi jedoucím na koksu jednoduše nešlo stíhat. Namísto marných pokusů raději zpomalil krok se Sofií po boku. Freddie si toho nejspíš ani nevšiml, a pokud si všiml John, rozhodně mu to nevadilo. Freda měli všichni v oblibě, ale spolehlivě uměl narušit všechny romantické schůzky.

Byla ráda, že se odpojili. Poznat další členy Queen pro ni sice hodně znamenalo, strávit čas s Rogerem pro ni ale znamenalo víc. Ke všemu nebyla ten typ, který by se uměl orientovat v konverzaci s více lidmi, které nezná. Byla z takových situací vždycky nesvá. Ani si neuvědomila, že se vlivem toho chvěje, ale on si všiml a přitáhl si ji něžně do objetí. Nechala se. Samozřejmě, že se nechala.

„Omlouvám se," zašeptal jí do vlasů. „Tohle jsem nechtěl." Zavrtěla hlavou.

„Ráda jsem se s nimi setkala," ujistila ho. Neodtahovala se, namísto toho se tiskla k jeho hrudi.

Bylo až děsivé, jak rychle se mezi nimi rozvinula důvěra. Věřila mu natolik, že se mu zcela otevřela. Kdyby držel nůž v ruce, chtěl by ji zabít a u toho říkal, že to nezabolí, byla by nezpochybnila jediné jeho slovo. Kdyby řekl, že slunce je modré, viděla by ho právě takové. Když byla s ním, věřila i v sebe mnohem víc, než jindy. A protože si teď tolik věřila, ačkoliv ho znala jen druhý den a nebylo to ani dvacet čtyři hodin, vzhlédla a nebála se dotknout se dlaní  jeho tváře. Podíval se jí do očí, usmál se a pohladil ji po té ruce.

„Já vím," řekl. „Jen to setkání možná mohlo proběhnout trochu kultivovaněji. Ačkoliv to by k Freddiemu absolutně nesedělo." Zasmáli se společně.

„Tvá nová holka, jo?" nadhodila, když popadla dech. Usmál se.

„Líbilo se ti to? To oslovení?" zeptal se jí s mírným úsměvem a přitom se jí díval do očí.

Nedokázala to, musela sklopit oči, když jí začaly rudnout tváře. Až pak k němu zrak znovu zvedla.

„Ano," špitla. Pohladila ho po tváři a on jí zajel rukou do vlasů. Pořád se usmíval.

„Mně taky," odpověděl šeptem, sklonil se k ní, aby ji políbil.

Znovu, je to tady znovu. Sofiino srdce se rozbušilo vzrušením a láskou. Ale tohle byl jiný polibek, než dostala včera na rozloučenou. Žádné pouhé letmé otření rtů, ačkoliv i to ji málem položilo. Mazlil se s jejími rty, dlouze a něžně. Byla v opojení jeho vůně. Neexistoval chlad, který by je rozptyloval. Existovala jen jeho náruč a jeho rty. Existoval jen on. Odtáhli se a znovu se podívali jeden druhému do očí. Usmívali se. Nemluvili, ten okamžik byl tak mocný, že slova nepotřeboval. Objala ho a opřela mu hlavu o prsa. Hladil ji po vlasech a věnoval jí políbení do vlasů.

„Tak kde jste, vy hrdličky?" Freddie na ně mával, stál pár metrů od nich. Nakonec si přeci jen všiml. „Už jsem se lekl, že vás někdo unes, když jste s náma najednou nebyli!"

Roger protočil oči a uchechtl se. Ruku v ruce vyrazili směrem k němu.

„Přesně tak to bylo, Frede. Chtělo to zbít pár teroristů, ale už jsme v dokonalým bezpečí.“

Roger zavtipkoval, ale neudělal by to, vědět, co bude následovat. Freddie, který byl stále pod vlivem drog, se mu pověsil kolem krku a věnoval mu zamilovaný pohled.

„Ty můj hrdino!“ zavrkal.

Prekvapilo to všechny. John vyvalil oči, Sofie se znepokojeně zavrtěla a ve zmatku dokonce couvla. Kdyby ji John nezachytl, spadla by do silnice. Roger se hodně, opravdu hodně zarazil a ještě Freddieho chytil - zaprvé proto, aby se k němu nemohl přitisknout, zadruhé proto, aby nespadl, protože ten čekal, že se přitulí a když mu to nebylo dovoleno, kácel se po něm vlastní vahou k zemi, než vychytal těžiště a našel ztracenou rovnováhu.

„A byl to dobrej šleh?“ zeptal se Roger a Freddieho odstrčil.

Nechytil tak dobrý balanc, jak čekal, po namrzlém chodníku uklouzl a skončil na zemi, sedící na zadku. Ten ho bolel, ale ten pád byl zároveň jako bleskem z čistého nebe. Zamrkal a chvíli na své přátele a na Sofii jen zíral, než si uvědomil, co se stalo. Rozesmál se, ale když viděl, že se směje sám, rychle ho to přešlo. John totiž koukal někam do prázdna, jen aby se nedíval na něj, a Roger se mračil.

„Omlouvám se. Nejspíš jsem to ráno trochu přehnal s dávkou,“ řekl.

Nikdo nevěděl, co říct, až to nakonec rozsekla Sofie, která se probrala ze šoku, zahnala myšlenky, jestli to Rog nehraje na dvě strany a rozesmála se. Byla to ona, kdo mu podal pomocnou ruku. Z druhé strany ho potom chytil Roger a on se zvedl na nohy.

„Příště menší, jo?“ uchechtl se a poplácal zpěváka po zádech.

„Rozhodně,“ přitakal baskytarista a koutky mu pobaveně zacukaly.

„Takže, Rogi,“ řekl Fredd po chvíli mlčení a chůze. „Tady John přišel s nápadem na novou písničku. Říkali jsme si že bychom se na to mohli ve studiu podívat... Přidáš se? Zajímal by tady slečnu jeden malej soukromej koncert?“

Usmál se na Sofii a krize byla zažehnána definitivně. Tohle byl ten přátelský Freddie s jiskrou v očích, kamarád, kterého každý chtěl mít.