The christmas love of Roger Taylor

7

Nechal ji tam stát, příliš rozbitý na to, aby se staral, jestli tam v tom svetříku a kalhotách nemrzne. Jako v mátohách vešel do studia, kde hodil tašku z McDonald's na stůl a podíval se na své kamarády.

„Nevím, čím jsem si to zasloužil, ale děkuju moc," procedil mezi zuby.

„Utekla dřív, než jsme to stihli vysvětlit," zkusil ho trochu uklidnit John, který to měl vlastně všechno na svědomí, protože to on řekl ta hrozná slova: To je Rogova manželka.

Zavrtěl nakonec hlavou. 

„Nejspíš jste stejně víc říct nemohli," uznal. „Vždyť od koho jinýho než ode mne by to měla zjistit, když už vůbec." Mávnul nad tím sice rukou, ale stále se mu ještě v koutcích očí třásly slzy a on je nedokázal zamrkat zpátky do očí. „Nezáleží na tom. Stejně by to nebylo správný vůči malýmu. Nemůžu po Felixovi chtít, aby začal mít rád nějakou novou mámu, no ne?"

Navzdory tomu, co říkal, měl vztek. Měl strašně vztek na to, že se něco podělalo a že když si po dvou letech zase dovolil, aby mu s nějakou ženou bylo dobře a začal vážně uvažovat o tom, že románků na jednu noc si užil dost (a bolest nezahnaly), že by mohl spíš zase cítit lásku a také ji vnímat, samozřejmě to nevyjde. Kopnul do židle, až se zvrátila, ale nijak tento okamžik nekomentoval.

Freddie konečně vstal od klavíru, přešel k Rogerovi a objal ho. Přiblížil se k jeho uchu a Roger ztuhnul. Opravdu neměl náladu na další bláznivé nápady svého teplého kamaráda. Ale jeho ucho se nedočkalo ani polibku, ani olíznutí, ani kousnutí. Jen dechu a hlasu.

„Nemyslím si, že by to nebylo správný," zašeptal, pak se odtáhl a podíval se mu do očí. „Přijď večer ke mně. Budu pořádat mejdan. Všechno, na co si jen vzpomeneš, tam nesmí chybět. Ani ty nesmíš chybět." Roger zavrtěl hlavou.

„Nemám náladu, Freddie, nezlob se," řekl a poplácal kamaráda po rameni.

Dveře se otevřely. Do místnosti vešla Sofie, na první pohled zmrzlá na kost, ale zdálo se, že to nevnímala. Nevnímala, že jí drkotají zuby, že se klepe a sotva jde, protože kvůli mrazu necítí nohy. John, Brian a Freddie se na sebe podívali a opustili prostor - každý pod nějakou záminkou, s tím že plácli to první, co je napadlo. Roger se na ni podíval jen krátce, snad aby se ujistil, že je to vůbec ona a že je schopná chodit. Pak sklopil oči, zavrtěl hlavou a přešel k fotkám. Myslel si, že si sebere svůj kabát a odejde. Ale namísto toho ucítil její blízkost za svými zády. Neotočil se. Neodstrčil její ruku, když mu ji položila na rameno, ale neříkal nic.

„Je mi to strašně líto," řekla chvějícím se hlasem. „Zachovala jsem se jako blázen. Nenechala jsem si nic vysvětlit. Nikdy jsem ti nechtěla takhle ublížit."

Neodpověděl na to. Poslouchal ji, ale neřekl nic. Ne, že by ji chtěl dusit. Prostě nevěděl, co říct, proto neřekl nic. Nemohl říct: To nic, to je dobrý. Nebylo to dobré ani omylem. Díval se tedy dál na tu fotografii. Mlčel několik minut. Ona tam několik minut stála, s rukou stále na jeho rameni. Nakonec překonala tu vzdálenost jednoho kroku mezi nimi a zezadu ho objala.

„Je to poslední fotka, kterou s ní mám," řekl takovým tónem, jako by si povídal spíš pro sebe. Možná ano. „Když jí zjistili rakovinu, byla už příliš rozsáhlá na to, aby se dala léčit. Nemohla ani na žádnou alternativní léčbu, protože byla těhotná. Nešlo nic dělat. Když jí jednou v noci začaly kontrakce, vezl jsem ji do nemocnice a po cestě se ujišťoval, že to je v pořádku. Že nám porodí druhé dítě a budeme ještě aspoň nějakou dobu žít ve čtyřech jako šťastná rodina. Jenže porod nešel podle plánu. Říkali jí, že vzhledem k jejímu pokročilému stádiu nemoci není bezpečná narkóza, ve které by provedli císařský řez. Bylo tam riziko, že se neprobudí. Nenechala si to vymluvit. Říkala, že jí záleží jen na dítěti. Že ho musí dostat ven. Podepsala všechny papíry. Neměl jsem právo jim tu operaci zakázat. Byla při vědomí, když o to žádala. Mohl jsem jen sedět v křesle a brečet. Uklidňovali mě, že pokud se neprobere, budu mít alespoň své dvě krásné děti. Jenže mi lhali. Nevěděli to, ale lhali. Dominique se neprobudila, a naše dcera, kterou jsme chtěli pojmenovat Eleanor, se narodila mrtvá. prostě jí přestalo tlouct srdce, stejně jako její matce. Nemohli zachránit ani jednu z mých holek. Takže mám jenom Felixe. Jasně, dýchám pro něj. Ale dal bych všechno za to, abych měl předtím právo to rozhodnout."

Brečela. Oba brečeli. Objímala ho a brečela.

„Co mám dělat?" zeptala se. Jak ti mám pomoct?

„Prostě jdi. Seber si kabát a zmiz." Vymanil se z jejího objetí, otočil se a odešel.

Bolestí nemohla ani dýchat, přesto nějak došla ke gauči, oblékla se do kabátu a vyšla ven ze dveří. Rogera nikde neviděla, zmizel jako pára nad hrncem. Nezbývalo jí než hodiny bloudit městem a doufat, že najde svůj hotel. Ještě že už se aspoň nemusela bát o volný pokoj...

Dorazil domů, kde ze sebe shodil kabát a svalil se do postele. Už nebrečel, jen zíral tupě do stropu a tvář měl bez výrazu. Zatím nemusel fungovat, Felix byl až do zítra u jeho matky.

Nevěděl, kolik hodin ztratil tímhle vypnutím sebe sama, ale když se potom podíval z okna, byla už tma. Měl chuť se tak maximálně pořádně ožrat, nemyslet na bolest.

Zvonek se rozdrnčel. Drnčel dvakrát, než se dveře otevřely. Freddie Mercury zůstal zírat s otevřenými ústy na posledního člověka, kterého by tu dnes čekal.

„To pozvání pořád platí?“ Přikývl.

Za okamžik už Roger Taylor zmizel z mrazivé ulice do domu plném drog, alkoholu, lehkých holek i chlapů. Byl čas zapomenout.