Umbrella Academy - Mé druhé já

XIV.

"Proboha.. " frustrovaně jsem si prohrábla vlasy. Takže, co bych dělala, kdybych byla Finnie, Diego nebo Allison. Kde sakra teď budou?! Předpokládám, že někam jeli. Někam, kde zjistí, kdo doopravdy náš Leonardík je.. Potom, se předpokládaje vydají na místo, na kterém bude něco, kde se ukrývá nějaká jeho složka. Počkat? Složce? To je ono. Složka. A kde jsou složky obsahující informace o každém člověku? Kde jsou policejní složky? Tak samozřejmě, na policii. Dobře, tohle máme. Skousla jsem si ret. Vyběhla jsem do svého pokoje, pokud se to tak s berlí dá nazvat. Tam jsem se převlékla z takového skoro pyžama. Měla jsem na sobě černé tričko, černou sukni, rozeplé školní sako a poměrně nízké černé kotníkové šněrovací podpatky. Ihned jsem vyběhla ven, rozpuštěné vlasy barvy bezhvězdné noci mi při běhu, nebo spíš rychlém belhání, a lehkém větru vlály. Na čekání na nějaký autobus nebyl čas, takže jsem celou cestu až k policejní stanici musela jít po svých. No, řeknu vám, že po rekonvalescenci, to není nic příjemného. Zanedlouho už mě hrozně bolel nemocný kotník i nalomená ruka, nemluvě o píchání v místě sice už skoro zahojených, ale přesto ještě neúplně, žeber.

Konečně stojím celá udýchaná před stanicí. Jako první se rozhlížím kolem, protože opravdu nemám přebytek energie, který bych mohla využít pro pobíhání na stanici. Sprostě zakleju, protože to vypadá, že tu nikdo mě známí není. Dojdu až k telefonní budce, kde se pořád bezradně se zamračeným výrazem rozhlížím dokola. Najednou u rohu jedné budovy, zahlédnu na zemi nějaké papíry. Mohlo by to být to, co hledám. Kulhavě jsem se tam vydala, skrčila jsem se a zvadla nějakou složku. Trochu jsem se ušklíbla. Zjistila jsem, kde náš Leonardík ala Haroldek bydlí, adresu jsem si pro jistotu ještě dvakrát zopakovala, abych ji nezapomněla. Teď jsem sice věděla, kam jít, ale nemám potřebný čas na to, se tam dostat. Oči mi zazářily, když spatřily na druhé straně silnice taxi. V rámci možností rychle, jsem se dostala dovnitř a řidiči řekla adresu. Za chvíli jsme byli tam. Vystoupila jsem, zrovna se vykláněl z okýnka, aby jsem mu mohla zaplatit, ale já zareagovala dřív. Jednoduše jsem se nechala zmizet a s tichým "Promiňte.", které však nemohl slyšet, jsem se nepozorovaně vydala najít ten zatracený dům, ve kterém by měli být společně se sériovým vrahem vydávajícím se za neexistujícího člověka, chodící s mou sestrou, plus i mí sourozenci. Teda doufám, že tam budou jen ti sourozenci, ale přece jen, nikdy nevíš.

Našla jsem ho, dům měl rozbité okno, což odpovídalo příchodu Diega. Zastavila jsem, zavřela oči, pomalu vydechla. Pak jsem své pronikavé oči otevřela a šla vstříc vnitřku domu. Vypadalo to, že je dům prázdný, opatrně a neslyšně jsem prošla celé dolní patro. Nikde nikdo. Opatrně jsem vyšla na schody vedoucí do horního patra. "Haló? Je tu někdo?!" zavolala jsem. Po chvíli se ozval mě známý mužský hlas "Osmičko?! Seš to ty?!". "Diego! Kde jste, jdu k vám." vydala jsem se za hlasem. Můj pohled se stočil na dvířka na stropě. Asi podkroví. Z přisunuté židle jsme se krkolomně dostala nahoru, přece jen, s rukou v sádře a bolavé noze s berlí, to není úplně jednoduché. Ztěžkle jsem zafuněla a vyčerpaně chvíli jen tak seděla s snažila se zklidnit svůj dech. Všechny pohledy se stočili na mě. "Sakra, Osmičko?! Co tu děláš!" zpražil mě hned Diego. Namáhavě jsem se postavila a opřela se o berli. Usmála jsem se na ně. "Taky tě ráda vidím Diego.". Ticho. Diego na mě zíral naštvano zmateným pohledem, Allison spíše starostlivým a Pětka tak nějak podivně mhouřil oči. Přišlo mi, že se tak trochu klimbá. S otázkou v očích jsem se na něj podívala. "No, jak jste zmínili jméno Harold Jenkins, začala jsem počítat, kdo to vlastně je, no, a vyšlo mi, že to vlastně je náš tajemný Leonardík, ale samozřejmě jste odešli tak o 10 minut dřív, než jsem to dopočítala, což je zákon schválnosti, tak jsem se vydala na policejní stanici, kde jsem zjistila jeho bydliště a teď jsem tady." shrnula jsem to rychle. Ty jejich zmatené pohledy byly k nezaplacení. Mezitím, co to vstřebávali, jsem se rozhlédla okolo. "Proboha!" vyřkla jsem, když jsem spatřila různé fotografie a panáčky všech členů akademie, které měly vyškrábané oči, či byly jinak zohavené. "Ten chlap má sakra problém." konstatovala jsem se zamračeným výrazem směrem k mým sourozencům. "S tím s tebou musím souhlasit." pokývala hlavou Allison. Diego přikývl. Pětka nereagoval. Přišlo mi to divné. Vypadal divně. Jako bych cítila, že je něco špatně. Rukou se tak náznakem chytal za pravý bok. "Pětko?" podívala jsem se na něj s obavou v očích. "Pětko, je všechno v" větu jsem nedořekla, protože najednou spadl na zem. Rukou si držel pravý bok. "Sakra, Pětko!" vykřikla jsem a rozběhla se k němu. Allison s Diegem taky. "Finne?! Finne! Co ti je?!" snažila jsem se zjistit proč. Očima jsem na jeho těle hledala případnou ránu. "Doprdele! Že mě to nenapadlo hned!" vykřikla jsem a odhrnula mu z pravého boku svetr. Samozřejmě. Měl tam velkou střelnou ránu, ze které začala rychle proudit horká krev. Sykl bolestí. Pokynula jsem Allison, aby se mu pokusila zastavit krvácení. Začal ztrácet vědomí. Vyděšeně jsem vyvalila oči a propleskla mu tváře. Mluvila jsem s ním. "Musíme ho odsud dostat, hned! Musíme domů!" rozkázala jsem Diegovi. "Ne! Vy musíte pokračovat.. Jděte beze mě, zachraňte svět.." dostal ze sebe chraplavě. Ironicky jsem se s vážným výrazem zasmála "No tak to ať tě ani nenapadne! Nenechám tě tady!". "Má pravdu Osmičko, musíme pokračovat i bez něj." řekl Diego. "Dobře, dobře, ale nejdřív mi pomozte do dostat domů! Stejně budeme potřebovat i ostatní..". těkala jsem mezi nimi nervózně pohledem. Diego přikývl. "No, jak ho vezmeme?" zeptala se Allison. Diego jednu ruku vyřazenou z provozu a Allison ho samozřejmě neunese. Zamyslela jsem se. Pak jsem zavřela oči, zhluboka se nadechla a nashromáždila v sobě hodně energie. Pětka, který byl v bezvědomí, začal pomalu levitovat. Oba mí sourozenci měli chvíli pusu otevřenou do tvaru O. Sama pro sebe jsem se tomu ušklíbla a vydala se opatrně dolů. Šla jsem opravdu pomalu, protože o berlích a s levitujícím člověkem to není tak jednoduché, jak se může zdát. Když jsme došli k autu - díky bohu nás nikdo neviděl - tak jsme nasedli a rychle jeli domů. Cestou mi bylo špatně. Uvnitř mě sžíral pocit strachu.