Umbrella Academy - Mé druhé já

XXVI.

Pětka

Tvrdě jsem dopadl na asfalt. Otřepal jsem se a podíval se na ostře zářící portál. Mhouřil jsem oči. "Eileen!" zakřičel jsem. Žádná odezva. "Luthere! Diego!" volal jsem na ně. Nikde nikdo. Portál po chvíli zmizel. Najednou jsem se prudce otočil, protože mi přišlo, že jsem zaslechl střelbu. Vyvalil jsem oči. Přede mnou zuřila válka. Rozběhl jsem se tam a ze země sebral nejbližší noviny, které se válely v nějakých troskách. "Sověti napadli USA" stálo jako hlavní titulek. Zmateně jsem se zamračil. "To nemůže být pravda.. Co jsme krucinál podělali teď?!" zamručel jsem sám pro sebe. Zvedl jsem se a rozhlédl okolo. Hledal jsem jakoukoli známou tvář. Jednoho člověka jsem si však přál vidět nejvíce. V hledání mě ale zpomalila nějaká bomba, která byla několik metrů ode mne vypuštěna do vzduchu. Odhodilo mě to na zem. Bomba však ve vzduchu zastavila vznášející se Vanya. Takže prvního sourozence bychom měli. Druhého jsem spatřil hned po tom. Klaus s rukama napřaženýma vpřed na nepřátele pohnal zemřelé vojáky. Pak se k němu přidal náš opičí bratříček, který seskočil ze střechy nějakého domu a vlastními zády zastavil další nepřátelské střely. Modrý přízrak v podobě Bena mezitím likvidoval další svými chapadly. Allison se zbavila několika nepřátel tím, že jim doslova nechala vybuchnout hlavy a Diego se až záhadně vyhnul všem střelám, které na něj byly namířeny tak, že poměrně zajímavém způsoben seskočil ze střechy rozbitého auta. A pak jsem spatřil jí. Kráčela si to elegantní vyrovnanou chůzí přímo vpřed. Na tváři pokryté krví jí hrál zlověstný úšklebek. Na to, že se nacházela uprostřed války, byla oblečená byla velmi zvláštním způsobem. Na sobě měla tmavě modré šaty po kolena a černý plášť, který za ní skoro vlál. Případným střelám se vždy jednoduše vyhnula. V očích se jí blýsklo a pravou ruku sevřenou v pěst zvedla směrem k nebi. Jako ve zpomaleném záběru pomalu rozevřela celou dlaň a nedaleko za mnou se ozval výbuch. "Pětko! Ty prťavej prevíte, kde ses flákal!" křikl směrem ke mně Diego. Osmička, která už byla skoro u nás, se zasekla v pohybu a vzhlédla směrem, odkud Diego zakřičel. Úšklebek na její tváři opadl, teď se tvářila spíše zranitelně. Její pohled se setkal s tím mým. V očích se jí zaleskly slzy a jemně se usmála. Jakoby se její pohled krvelačného zvířete změnil v pohled tak jemný, že by se pro něj člověk rozkrájel.

Chtěl jsem se k ní vydat, ale v pohybu mi zabránil Hazel, který se tam právě teď objevil. "Jestli chceš žít, následuj mě." pronesl. "Hazele. Co se tady stalo?" zeptal jsem se zmateně. "Na řeči není čas. Koukni, támhle letí atomovky." ukázal směrem k obloze. "Co bude s mou rodinou?" zamračil jsem se. "Mrtvej je nezachráníš." pokrčil rameny. Nakonec jsem mu, ať nerad, podal ruku a teleportoval se pryč. Možná je dobře, že jsem se neohlížel, protože i když mě jen tak něco nerozhodilo, tak smutné a zklamané pohledy mých sourozenců by mi pořádně potrhaly srdce.

Objevili jsme se na jiném místě v jinou dobu. "Tak jo.. Co to sakra bylo?!" zavrčel jsem poměrně nervózně směrem k Hazelovi. "Svět skončí 25. listopadu 1963." odpověděl mi klidně. "1963.. Hazele, já nejsem historik, ale na nukleární holokaust si fakt nevzpomínám." ironicky jsem se uchechtl. "Nekecej." ušklíbl se. "Co moje rodina?" zeptal jsem se narovinu na jediný fakt, na kterém mi opravdu záleželo. "Umřou. Jako všichni ostatní." pokrčil rameny. Zamračeně jsem pokýval hlavou. "A kde jsem teď?" zeptal jsem se. "V Dallasu. Stejná ulice. O deset dní dřív.. Máš čas opravit běh času a zachránit je." odpověděl mi prostě. Pak si sedl na lavičku, která se před námi nacházela a já s k němu přidal. "Dobře.. Čím začneme?" podíval jsem se na něj. "My? Seš v tom sám. Já jen dodržuju slib, který jsem dal Agnes." podíval se na mě. V očích mu zrcadlil smutek. "Ona je.." nedořekl jsem to. "Umřela." přikývl. "Na raka. Šlo to rychle. Strávili jsme spolu krásných 20 let. Věčnost nám souzená nebyla." dodal. "To mě mrzí, Hazele." odmlčel jsem se. Nedokázal jsem si to představit. "A co Komise?" zeptal jsem se. "Nic. Nedlužím jim ani suchý z nosu." zašklebil se. Rozhlédl jsem se okolo. Můj pohled ukotvil na třech bělovlasých mužích se samopaly v rukou, kteří právě vystupovali z autobusu. "A co má být zase tohle, sakra." zvedl jsem se na nohy. "Kruci. Uteč! A nejdřív najdi jí!" vtiskl mi do rukou kufřík a odstrčil mě. Na poslední chvíli jsem se teleportoval za nějaké auto. Hazel to celé schytal. Z prostříleného kufříku se kouřilo. "Kruci! Jako bych nenavrhoval neprůstřelný kufříky!" zaklel jsem. Bělovlasí mužíci mě evidentně hledali, protože po chvíli se na auto, za kterým se schovávám, snesla nová vlna střel. Pustil jsem již nepoužitelný kufřík a teleportoval se na střechu nejbližšího domu. Po chvilce jsem se zvedl a přemístil se dolů, kde jsem se zamračeně rozhlédl okolo a vydal se zpět do uličky, kde mě portál vyplivl.