Vyvolení || FF Avengers cz

1.

L O R E N

,,Čau!" Pozdravím svou nejlepší kamarádkou Emu.

,,Ahoj kočko! Tak jak se těšíš na dnešní písemku ze zeměpisu?" Zeptá se optimisticky, ikdyž zemák z celého srdce nenávidí.

,,Už se nemůžu dočkat" Řeknu ironicky a odfrknu si ,,Slyšela jsi o tom novém superhrdinovi?"

,,Myslíš toho spider-boy? Jo o něm jsem už něco málo slyšela, ale zatím jsem neměla čas si něco o tom zjistit"

,,Je to spider-man, né spider-boy" Usmála jsem se na ni. Aby jste to pochopili, tak obě jsme velkými fanoušky Avengers a Ema jednou dokonce narazila do Tonyho Starka tak silně, že spadl a lehce jí začal nadávat, ale ona jako jeho největší fanynka to neřešila a začala okolo něho poskakovat a pištět.

Společně se vydáme do třídy, kde si sedneme úplně dozadu k oknu, ze kterého je krásně vidět na knihovnu, kam se často s Emou chodíme učit.
Pak ale do třídy přijde on. Cameron.
Já vím, já vím, ale ikdyž nemá žádný kamarády a není populární, tak je strašně hezkej...
Tak nějak se zasním a nevnímám Emu, která mi zase něco vypráví.

,,Loren, Loren!" Začne mi luskat pred obličejem a tím mě probudí z toho krásného snění, kdy jsem si zrovna chystala Camerona vzít.

,,A-ano?"

,,Bože, zase myslíš na toho Camer..."

,,Drž hudu Emo! Jsi jediná která to ví a tak to i zůstane" Rychle jí pusu zakryju rukou. Ona mi ji ale olízne a tak jí znechuceně odtáhnu. Zhnuseně si prohlídnu ruku, kterou si pak o otřu o oblečení. Jí zřejmě připadal můj znechucený obličej vtipný, takže vybouchla smíchy. Jen protočím očima, ale pak se k ní přidám. Má prostě nakažlivý smích.

,,Ptala jsem se tě, jestli nechceš, obych tě z toho zemáku přezkoušela" Zopakuje svoji otázku a usměje se.

,,Ne díky, myslím že to umím dobře" Opětuju jí usměv a začnu si kontrolovat můj referát do biologie.

Po škole
(ve škole se nic zajímavého nestalo, tak vás s tím nebudu otravovat)

,,Hej Loren? Nechtěla by jsi se jít zase učit do knihovny, když máme zítra ten test z dějepisu?" Usměje se na mě. Bože jak to jen ona dělá? Občas mě s tím jak se neustále usmívá štve a nejradši bych jí ten úsměv z toho obličeje vymlátila.
Na chvíli se zamyslím, ale potom přikývnu.

,,Tak šup pojď! Chci si ještě potom zajít do kavárny!" Říká a u toho mě tahá za ruku směrem ke knihovně. Jen se zasměju a potom se ke knihovně rozeběhnu, což Ema vyhodnotí jako že chci s ní závodit a tak se taky rozeběhne.
Doběhnu pred knihovnu a začnu sledovat Emu, jak dobíhá ke mně.

,,T-to ale ne-není fér. T-ty jsi s-se roze-rozeběhla dřív" Říká koktavě a zadýchaně když přiběhne ke mně. Vypláznu na ní jazyk a založím si ruce na hrudi.

,,Stejně by jsi mě neporazila. A nic neříkej! Víš jak jsem soutěživá a mně se teď nechce běhat ani nic podobného" Obě se začneme smát a se smíchem vejdeme do knihovny.

,,Čau Wille" pozdravíme s Emou jednohlasně Willa. Will pracuje tady v knihovně a my sem chodíme tak často, že jsme si začali tykat.

,,Šššššš!!" Okřiknou nás lidé okolo. Protočím nad nima oči. Jako by si na nás a na náš smích ještě nezvykli.

,,Čau holky" Usměje se na nás.

,,Nemáš tady nějakou knížku o(něco si vymyslete. Nevím co probírají maturanti v dějepisu)?" Zeptá se mile Ema.