Lord Of The Rings

Kapitola šestá

Ještě za soumraku jsme budily hobity s tím že musíme vyrazit na cestu. A kam? To jsme jim zatím neřekly.

„Kam nás to vedete," zeptal se podle mého uvážení nejspíše Sam, ale nebyla jsem si plně jistá jejich jména se mi zatím pletly. „Do pustiny," odpověděl jim vyrovnaně Aragorn a dál se mnou po doku pokračoval v cestě zatímco držel otěže koně, kterého měl uvázaného ještě u Skákavého Poníka. Řekla bych že asi po hodině a půl hodině cesty jsme mohly zase slyšet, jak se Sam ptá své skupiny „Jak máme vědět že to jsou Gandalfovi přátelé?" a rovnou i odpověď Froda „Nezbývá než jim věřit," odpověděl mu s malou nadějí v hlase." „Kam nás to vede... ," řekl už zoufale Sam a já přísahala že pokud se ještě jednou zeptá tak ho něčím přetáhnu po hlavě. „Jdeme do Roklinky do Elrondova domu," odpověděla jsem mu pro změnu tentokrát já jelikož šlo na Hraničáři vidět menší otrávení z jeho neustálých dotazů. „Slyšeli jste? Do Roklinky! To uvidíme elfy!" řekl znovu a opět Sam. A co jsem si tak všimla nikdo kromě něho a jednou Froda nemluvil celou dobu a řeknu vám bylo by lepší, kdyby nemluvil nikdo z těch čtyř, protože jeden z hobitu mi lezl krkem. 

Zrovna když jsem stáli na kopci a dívali jsme se kudy, tak nám za zády panoval velmi zábavný rozhovor, a když jsme se otočili co že se to vůbec za námi děje nemohli jsme pochopit že právě jeden z hobitů třímá v ruce pánev, další řekla bych podle vzhledu naběračku a zbylí dva hledají něco ve svých brašnách. Ale řekněme si upřímně vážně to vypadalo, jako kdyby Pipin chtěl právě přetáhnout onoho koně pánví a udělat si z něho steaky z koňského a ostatní že mu v tom pomáhají. Ale vraťme se zpět do reality, protože tady opravdu nebyl čas na snídani ještě k tomu, když už jedli. „Pánové," řekl můj společník a tím si upoutal jejich pozornost "Půjdeme až do setmění," pokračovala jsem zase já. Jak si tak všímám děláme tenhle druh střídavé konverzace celkem často. „Ale co snídaně?" zeptal se jeden z nich. Vážně to právě řekl? Vždyť už jsme jedli, co všechno mohou takoví malí hobiti spořádat?! Docela by mě to zajímalo. „Už byla," odvětvil jim na to Aragorn s hodnou dávkou zmatení ve hlase a asi se opravdu bál že mají oni hobiti v plánu sníst koně co jim dělal jak společnost, tak i takového nosiče zavazadel, které jsme nemohly nést u sebe jelikož byla buď moc těžká, nebo by mohla překážet v neočekávaném boji. „Jedna snad," pověděl Pipin důležitě a okamžitě na to pokračoval „A co druhá snídaně?" jen jsme se na sebe s Aragornem zoufale podívali, otočili se a pokračovali v cestě s tím že to nehodláme dál rozebírat a řešit. „Druhou snídani asi neznají Pipe," řekl smutně svému příteli Smíšek. „Přesnídávka? Oběd? A svačina? A večeře? A druhá? Tu snad znají? Ne?" zkoušel to dál hobit. „Na to nesázej," odpověděl mu vyrovnaně Smíšek a jelikož nás přestalo bavit jeho kňourání utrhly jsme ze stromu několik jablek a hodili to po nich. Ne doslova samozřejmě. Ale nebudu vám lhát oba jsme měli na rtech úsměv, když jsem trefila Pipina do hlavy, samozřejmě omylem. No dobře možná to tak omylem nebylo, no a co štval mě. „Pipine," to bylo to poslední co se vůbec ozvalo, jelikož hobit kvůli svému výškovému rozdílu za námi museli doběhnout a tak bych řekla že ono oslovení patřilo k tomu aby ho popohnal.

"Mezitím v železném pasu"

„Síla Železného Pasu poslouchá tvých rozkazů Saurone, páne země," řekl bílí čaroděj s rukou natáhnutou před sebou a pod onou rukou se ukrývala palantirova koule ve které spočívalo ono Sauronovo oko, které viděl Frodo Pytlík pokaždé co si nasadil prsten moci. „Sestavte mi vojsko hodné velikosti mordoru," přikázal hlas patřící samotnému Sauronovi. Pak už jejich rozhovor nijak dál nepokračoval a čaroděj se jen usadil na židli a vyčkával na příchod skřetů co očekávají rozkazy. „Co nám velí mordor pane? Co říká veliké oko," zeptal se jeden ze dvou skřetů co stáli před poslem svého pána. „Máme práci," a přesně tato věta začala hromadné kácení stromů. Co ale netušili bylo to že tento jejich čin bude mít v budoucnu ještě dohru.