Kapka utrpení

Jedenáct

Nikdo už neřekl půl slova. Dokonce ani Claudia se nevyjádřila. Edgarovi se očima prohnala emoce, kterou jsem nebyla schopná identifikovat, ale nic dobrého to rozhodně nebylo. Záblesk nebezpečí byl však jeho jedinou reakcí na moji drzou odpověď.

Když teď kráčíme chodbami, sleduji každý jeho krok. Sleduji kroky všech. Jdu uprostřed, dva strážní za mnou, další dva vedle mě a vede nás Claudia s Edgarem. Honosné chodby s rudými koberci mi naznačí, že se nacházíme v části paláce, která není pro vězně. Minimálně ne pro nějaké obyčejné. Je zde teplo, stěny jsou natřeny zlatou barvou a celé to tu působí velmi příjemně. Dokonce i pochodně sem zapadají, klidně plápolají a přenáší na nás své teplo. Nad hlavou mi svítí to podivné bílé světlo, které je úplně bez života. Nikdy jsem nic podobného neviděla.

V košili se cítím docela nepatřičně, ale nestěžuji si. Sunu bosé nohy po měkkém koberci a ignoruji tepající bolest v rameni. Edgar si určitě všiml krve, která prosakuje skrz látku, ale ani k tomu nic neřekl. Claudia o mém zranění také věděla a já si jsem celkem jistá, že kdyby mohla, potrhá mi stehy sama.

Cítím se velmi slabá. Malátná. I když jdeme teprve chvíli, je mi na omdlení. Každým dalším krokem jako bych směřovala do svého hrobu. Zamrazí mě při uvědomění, že možná nejsem moc daleko od pravdy.

Chodby paláce jsou nádherné. Všechny září čistotou a hřejivě nás vítají. V některých visí obrazy králů, jinde jsou dokonce sochy. Nepůsobí to tak nuceně, jak jsem si myslela, že bude. Sem tam namalovaný plamínek se vine kolem rámů a různých vchodů, některé jsou dokonce nakreslené i na stropě.

Míjíme spoustu vojáků a strážných, přičemž si nikdo nedovolí pohledem zabloudit jinam než před sebe. Když se však dostanu do jejich zorného pole, nejde si nevšimnout zvláštního strachu a obezřetnosti.

Třikrát doleva, jednou do prava. Ocitneme se před velkými dveřmi. Jsou pozlacené a na důležitosti jim dodává fakt, že u nich hlídkují čtyři strážní. I oni stojí nehnutě. Mohla bych si je splést se sochami okolo. Tvrdým výrazem nás sledují přicházet.

Edgar mávne rukou a oni mírně pokývnou hlavou jako jeden muž, přičemž začnou otevírat dveře.

Neptala jsem se Edgara, co je Rada. Ne, že bych nebyla zvědavá, ale nebyla jsem si jistá, jestli bych se dočkala odpovědi. Teď si mě našla sama.

Objeví se přede mou místnost velká jako celé náměstí u nás ve vesnici. Kulatý stůl, též naprosto obrovských rozměrů, zaplňuje téměř celou síň. Je zde jen třináct židlí, všechny pravidelně uspořádané, aby od sebe byly stejně daleko. V porovnání se stolem ale působí nepatřičně. Podobně jako osoby, které na nich sedí.

Pět žen a šest mužů na mě vrhnou své pohledy, kterými jakoby mě drtili na místě. Jsou různého věku a vzezření, různých výrazů znechucení a namyšlenosti. Převažují rozhodně starší osoby, ale pár z nich je i mladších. Obdaří mě hrobovým tichem, tak nepříjemným, že mi dělá problémy zůstat klidně stát.

Jednoho člena k mé nelibosti poznávám. Král Lucas sedí v pravé výseči stolu a jeho oči se rozsvítí, když mě spatří. Nevypadá tak škrobeně jako ostatní. Nemá na hlavě korunu, černé vlasy má rozčepýřené a tváře červené mrazem, jakoby se právě vrátil z venku. Obyčejná černá uniforma není ničím ověšená jako u ostatních. On sám vypadá téměř obyčejně. Téměř.

Vřelý pohled jeho jantarových očí mě rozehřeje, ačkoliv se tomu ze všech sil bráním. Odvrátím se od něj.

Zaměřím se na dívku sedící vedle. Je pravděpodobně jednou z nejmladších zde, přesto působí velmi jistě. Blonďaté vlasy se zlatými odlesky má svázané do složitého copu, nijak výrazné modré oči si mě podezřívavě měří. Na rtech jí září rudá rtěnka, která ladí k jejím rudočerným šatům. Odkrývají jí celá ramena a záda. Vypadá jako kočka, chystající si hrát se svou kořistí. Mrkne a dlouhé řasy se jí přitom téměř dotýkají pečlivě upraveného obočí. Nemá tak silnou vrstvu make-upu jako Claudia, přesto si však nejsem jistá pravým odstínem její kůže.