Kapka utrpení

Pět

Zaskřípaní dveří je jediný zvuk, který se naším potemnělým domkem ozve, když se vrátíme. Tíživé ticho přerušuje pouze tátův těžký dech a občasné fňuknutí Lisy. Píchne mě u srdce, když si uvědomím, čeho byla právě svědkem. A ne jen ona. Kolik dětí tu hrůzu muselo vidět? Kolika dětem to přinese další noční můry?

Mně určitě.

Skopnu své staré boty a bez ohlédnutí s to zamířím do našeho malého pokojíku. Otcův hlas mě však zastaví.

,,Hayley..." osloví mě, ale slova mu uvíznou v hrdle.

Pomalu se otočím, vyčerpaná vlastní existencí. Jeho modré oči se třpytí slzami. Zoufale rozhodí rukama a povzdechne si. ,,Chceš si o tom promluvit?"

Kouknu přes rameno na matku s Lisou v náručí. Obě se tváří stejně ztahaně.

,,A co bys chtěl říkat?" Odpovím a moje jedovatost je cítit určitě až ve vedlejším domě.

Táta zamrká, pohled mu sjede k jídelnímu stolu a pak zase na mě. ,,Já... já nevím..."

,,Přesně," zase se otočím a hodlám odkráčet, ale on mě nenechá. Chňapne mi po zápěstí a zastaví mě.

,,Myslíš si, že mě to nemrzí?" Zeptá se a smutek, který z něj čiší, mě ovane jako závan chladného vzduchu. Lehce mě pohladí po tváři a přivine k sobě. ,,Nemohli jsme nic udělat Hayley," zašeptá a rukou mi zajede do vlasů. Celá se naježím.

Odtrhnu se od něj, jako on ode mě na náměstí. ,,Teď lžeš sám sobě, tati," odpovím a ucouvnu.

,,Nikomu by nepomohlo, kdybychom..."

,,Nikomu by nepomohlo?" Obořím se na něj prudce. ,,A co třeba..." dělám, že přemýšlím, ale všichni víme, že není nad čím. ,,Jo, už vím. Třeba Elise?!"

Táta ztrápeně zavře oči a zhluboka se nadechne. ,,Pomůžeme jí."

,,No to si piš, že pomůžeme," další krok vzad, další zbabělý posun. ,,Budu za ni brát všechny služby v dolech, protože ona..." hlas se mi zlomí a neposedná slza, kterou jsem se celou dobu snažila zatlačit, mi steče po tváři. ,,Ona...její ruce..."

,,Hayley..."

,,A víš čí chyba to je?" Zavrčím, když se mi pokusí dát nějaké další moudro, o které nestojím. ,,Moje. Kdybych dávala větší pozor, kdybych jí nenabídla to zatracené stehno..."

,,A dost!" Zahřmí a já se opravdu zarazím. Dokonce i máma s Lisou sebou leknutím cuknou. Táta nikdy nekřičí. Nikdy.

On si to uvědomí také, když uvidí naše překvapené výrazy. Párkrát zamrká a roztřeseně si prohrábne to chmýří, které mu na hlavě ještě zůstalo. ,,Omlouvám se."

Ne za zvýšení hlasu. Způsob, jakým na mě kouká, mi říká všechno, co mezi námi zůstává nevyřčeno. Omlouvá se za to, co se stalo.

Jenže všechny omluvy tady ztrácejí význam.

Hlasitě polknu a zadívám se na ruku, za kterou mě stále drží. Následuje můj pohled a jemně mi po pokožce přejede palcem.

,,Tam, na náměstí," zapátrá v mých očích, jako by hledal odpověď na otázku. ,,Byla jsi úplně ledová."

,,Je tam zima," hlesnu, i když moc dobře vím, že mi tedy chladno rozhodně nebylo. Hořela jsem. Zlost, smutek a zoufalství mě spalovalo jako oheň, jako ten nejprudší žár.

Táta zavrtí hlavou. ,,Ne, tohle bylo jiné. Tys..." nejistě se mi znovu podívá na kůži. ,,Nedalo se to vydržet."

Ztěžka polknu a spojím s ním pohled. Nevím, co mu na to říct a tak se vyškubnu, abych mohla pokračovat ve svém ústupu. Mám pocit, že se udusím, jestli odtud okamžitě nevypadnu.