Kapka utrpení

Dva

Divím se, že Connor nic nenamítal, když jsem mu řekla, že se do vesnice chci vrátit sama. Normálně by mě takhle snadno vyváznout nenechal, tentokrát však polevil. Těžko říct, jestli věděl, že mě ty nevyřčená slova dusí stejně jako jeho nebo mi jenom chtěl dát prostor. Ať tak, či onak, v každém případě jsem ráda, že zůstal v lese. Nemohu mu slíbit něco, co nedokážu dodržet.

Moji intrikářskou mysl nejdřív napadlo, že bych mu mohla zalhat. V tom jsem vždycky byla dobrá. Tenhle život mi málo dal a především hodně vzal. Jednou z těch věcí je i pravdomluvnost. Klidně bych slepého přesvědčila, že vidí a mrtvého, že může dýchat. Občas se přistihnu, že lžu dokonce i sama sobě. Ani nevím, jestli jsem se s tím už narodila nebo se to postupně naučila. Jediné, co vím je, že jenom tři lidi jsem nikdy nedokázala oklamat. Takže jsem ten návrh zavrhla tak rychle, jako jsem na něj přišla. Connor mě zná příliš dobře na to, aby mi mé lži uvěřil.

Zhluboka se nadechnu studeného podzimního vzduchu, když dojdu na okraj vesnice. Udělat do ní krok se nikdy nezdálo těžší. Mám pocit, jakoby mě ledová ruka viny dusila stejně jako voják. Skoro hmatatelně cítím její studené prsty, kterými mi obepíná krk a já nemůžu dělat nic, než ji nechat. Přijdu si jako vetřelec. Jako bych tu už nebyla vítána, jako by ze mě můj projev vzdoru udělal hrozbu pro všechny, kdo tady žijí.

A není to snad pravda?

Pohledem kloužu po prvních domcích, které stojí přímo přede mnou. Většina jich je postavená ze dřeva. Prkna jsou prostě stlučená k sobě, aby plnily svou funkci, ale nic víc. Slouží pouze jako přístřešek. O nějakém komfortu v podobě tepla si můžeme jenom nechat zdát. S blížící se zimou to každému tady dělá starosti. Zápalky po mém výstupu už pravděpodobně nikdy neobdržíme, což by nás mohlo stát hodně draho. Ačkoliv je zde zima v podstatě celý rok a my jsme na takové podnebí již zvyklí, nic to nemění na tom, že třeskuté mrazy zvládáme těžko. Musíme pracovat stejně jako kdykoliv jindy, protože bez vytěženého uhlí bychom nedostávali příděly, které jsou pro nás obzvláště v tuto dobu nejdůležitější. Není čím jiným se přiživit.

Zamračeně se kouknu na zem, na nažloutlou uschlou trávu, která má svoje nejlepší dny dávno za sebou. Všechny okvětní lístky květin už odvál vítr, zbyly po nich pouze stonky, které teď s trávou téměř splývají. Už nemají nic, čím by se odlišovaly.

Když jsem byla menší a máma neměla zrovna své stavy úzkosti, chodily jsme do lesa na bylinky, houby a vlastně cokoliv, co bychom mohli nějak využít. Naučila mě všechny druhy jedlých i nejedlých rostlin, dokonce mě z nich občas zkoušela. Nebylo to pro zábavu, ale aby se ujistila, že vím, co sbírám. Jednou se totiž stala menší nehoda, kdy jsem do košíku s jedlými bylinkami přihodila Ohnivku. Oranžová barva květu mě tenkrát natolik uchvátila, že jsem ji prostě musela v naší malé sbírce mít. Ještě štěstí, že si toho máma všimla. Ohnivka je totiž takový druh bylinky, který může léčit, ale i zabíjet. Přezdívá se jí Králova bylina. Před konzumací musí projít tepelnou úpravou, jinak je smrtelně jedovatá. Jaká ironie.

Musím se nad tím hořce pousmát. Jakoby snad našemu ohnivému králi pomohla tepelná úprava. Taková blbost. Ten kluk je chodící pochodeň a přesto je jedovatější než kterákoliv bylinka. A jediné, co by na něj fungovalo, se jaksi ještě nenarodilo. Emma by si měla pospíšit, pokud chce Jeho Veličenstvo stihnout zchladit.

Nevědomky se ohlédnu zpět k lesu, kde jsem tu drobnou rostlinku zahlédla naposledy. Ale už mě nenapadlo ji sebrat. Nechci mít ve své blízkosti nic, co by mělo něco společného s králem.

Znovu se kouknu na čelo naší vesnice. Jakoby se tady život zastavil. Není slyšet nic víc než svištění větru kolem mých uší a zurčení potůčku v údolí. Nikde ani noha, ale to po rozdávání přídělů není žádná neobvyklá událost. Všichni se odebírají do svých domovů, aby si mohli příděly rozdělit a začali s tím hospodařit. V žádném případě se z nich nedá vyžít na měsíc, ale musíme se pokusit si je udržet jak nejdéle to jde. I my doma to takhle děláváme.