Kapka utrpení

Dvanáct

Toho dne už nikdo nepřišel. Naštěstí. Konverzace s králem mě vyčerpala tak, že jsem spala až do večera, kdy mi donesli večeři. Byla to obrovská miska polévky s dalším kusem pečiva. Ač se sebezapřením jsem vše snědla. Dva krajíce chleba s medem a čímsi červeným, co Lucas nazýval marmeládou, zůstaly ležet nedotčené na stole. Chtěla jsem je ochutnat, zvláště protože jsem byla i po polévce stále hladová, ale zpátky mě držela jen myšlenka na Lucasův nesouhlasný obličej, až to uvidí. Pokud ještě někdy přijde.

Celou noc jsem se kroutila a neklidně přecházela po cele. Rameno mě sice i při téhle malé fyzické zátěži bolelo, ale já nemohla ležet. Byla jsem jako na trní. Moje nejistá budoucnost mě děsila.

Pozorovala jsem stráže, kteří naoplátku sledovali mě. Stále byli čtyři. Nic neřekli, dokonce ani když jsem naschvál shodila sklenici a rozbila ji. Byli jako sochy, tváře vytesané z kamene a studené výrazy mě doprovázely po celý čas. Po pár hodinách jsem to vzdala a posadila jsem se k nim zády. Přemýšlela jsem nad královými slovy.

Brzy nasadíš masku, kterou už nikdy nebudeš moci sundat.

Hlavou mi běželo nespočet scénářů, co bych mohla být. Oklikou jsem se přitom vyhýbala jednomu návrhu, který mi přišel na mysl, ale byl natolik šílený, že jsem ho nechtěla přiznat ani sama před sebou.

,,Vzbuď se."

Ten štěkavý hlas mi zarezonuje tělem. Trhnu sebou a rozhlédnu se kolem. Přece jenom jsem nakonec musela někdy k ránu usnout.

Nade mnou se tyčí Claudia. Usměje svým piraním úsměvem a já polekaně cuknu. Okamžitě jsem na nohou a měřím si ji odtažitým pohledem. Uvnitř cely jsou i její dva gardisté.

,,Uklidni se." Zpraží mě a podrážděně mlaskne.

Dnes na sobě má rudou róbu osazenou rubíny. S každým pohnutím se v nich odrazí proužek světla, který sem dopadá od okna za mřížemi. Šaty jí splývají až po kotníky a zpola zakrývají červené střevíce. Dokonce i rty má rudé a líčka tak růžová, až působí nepřirozeně.

Prohlíží si mě stejně jako já ji. Opovržlivě při tom ohrnuje ret. Nakonec si povzdychne.

,,Nechte zavolat švadlenu." Řekne, aniž by se otočila. Její pátravé ledově modré oči mě skenují jako zboží.

,,Proč?" Zeptám se jí a nutím se nehybně stát.

Neodpoví. Ne, že bych to nečekala.

,,Pojď se postavit sem." Ukáže doprostřed místnosti. Když se nepohnu, nevrle zavrčí. ,,Dělej."

Odeberu se tam, kam míří její prst a přitom ji ostražitě pozoruji.

,,Kde je Bloomová?" Opět pronese do napjatého ticha.

,,Nechali jsme pro ni zavolat, Vaše Milosti," odpoví jeden z gardistů. ,,Pravděpodobně už je na cestě."

Claudia znovu mlaskne a probodne mě pohledem, jako bych snad mohla za její problémy. Přitom si mě stále prohlíží. Obchází mne kolem dokola jako predátor zkoumající svou kořist. Mám pocit, že její ledové oči vidí i skrze košili.

,,Líbí?" Štěknu na ni.

Znovu ponechá moji otázku bez odpovědi. Příliš se soustředí na mou postavu, na záhyby mého těla a rysy v mojí tváři. Když konečně doputuje k mým očím, věnuje mi tvrdý a nenávistný pohled.

,,Teď mě dobře poslouchej," zasyčí a přiblíží se. ,,Uděláš vše, co se ti řekne. Nechci slyšet žádné další otázky. Nedostaneš na ně odpověď. Minimálně ne teď."