Kapka utrpení

Čtyři

Přijde mi, že cesta na náměstí trvá hodiny. Dny, roky, už snad celá staletí pokládám mechanicky jednu nohu před druhou a nechávám se vést proudem lidí, kteří s vyděšeným výrazem postupují vpřed.

Vojáci kolem nás stále krouží jako supi. Cítím na sobě tíhu jejich pohledů. Neúnavně sledují každý náš pohyb, počítají, vyčkávají. Instinktivně se mi chce utéct a schovat se před nimi. Neklidně si začnu kousat vnitřek tváří.

Snažím se v davu najít nějakou známou tvář, ale všechny obličeje mi splývají dohromady. Sluníčko mi maže zrak. Jakoby se nám vysmívalo. Vůbec se nehodí do ponuré a ustrašené atmosféry, co nás obklopuje. Rychlým mrkáním se pokouším zbavit rudých teček, které mi tancují před očima. Když neuspěju, s podrážděným povzdechnutím toho nechám a raději zabodnu oči zpět do země, stejně jako všichni ostatní.

Zazní výstřel, hádám že pouze pár metrů od nás. Ten zvuk mi rozvibruje snad všechny kosti v těle, ale neohlédnu se. Pevně sevřu víčka k sobě a svoje úvahy, jestli vystřelení bylo čistě z nutnosti popohnání nebo za něj doplatil životem nějaký nemohoucí dělník, raději zaplaším. Nechci to vědět.

,,Hayley," na záda mi dopadne čísi dlaň a já sebou škubnu. Dříve, než si uvědomím, že ten hlas moc dobře znám, se ostražitě ohlédnu.

,,Kam si zmizel?" Přecedím přes zaťaté zuby, ale vděčně jeho ruku chytnu. Lehce mi ji stiskne a následně zase pustí, abychom nepřilákali další pozornost, o kterou už teda ani v nejmenším nestojím.

,,Mohl bych se tě ptát na to samý," odtuší Connor. ,,Přísahal bych, že ses vypařila. Kdes byla?"

Nadechnu se k odpovědi, ale slova mi uvíznou v hrdle. Pokrčím rameny a zavrtím hlavou.

Kde jsem byla? Lepší otázka by byla s kým. Ačkoliv ani to vlastně nevím. Kdo je ten mladý voják, proč se mnou mluvil, proč mi každé jeho slovo způsobovalo husinu. Nevím nic. Ať už byly jeho úmysly jakékoliv, jenom mě zmátl.

Nevěř jim.

Koho tím myslel? Roztočil mě ve víru otázek, otázek a jen dalších otázek, aniž by mi dal jedinou odpověď. Kéž bych věděla před kým mě varoval. Takhle jeho upozornění ztrácí veškerý smysl.

,,No?" Netrpělivě se na mě ohlédne Connor, který mě trochu předběhl. Jeho zelené oči se na slunci zablyští jako dva smaragdy. ,,Tvoje vyjadřovací schopnosti jsou teda občas vážně..."

,,Zmlkni," zavrčím a on zmírní krok, abychom znovu byli na stejné úrovni. Zhluboka si povzdechnu a pohled mi sjede ke všem lidem okolo nás. Connor vycítí mou úzkost a za chůze mi zvedne hlavu, abych se na něj podívala.

,,Jsi v pořádku?" Zeptá se opatrně, zatímco pátrá v mé tváři. Nasadím nicneříkající výraz, ačkoliv vím, že on ho stejně prokoukne.

,,Jsem," odvětím klidně a vyškubnu se mu. Na tohle nemáme čas, ne teď s vlky v zádech. Můžu mu o všem říct potom.

Před námi se začíná pomalu objevovat náměstí. Je to prostor před vojenskými kasárnami, který pokrývá předek celé vesnice. Není nijak velký, akorát tak pro těch tři sta živořících občanů. Lemují ho úzké javory, táhnoucí se od budovy pro vojáky až k cestě, po níž zrovna kráčíme. Jsou pečlivě zasazené přesně po obvodu, uspořádané v podivném čtverci. Je to asi jediná věc, která tu nepůsobí tak depresivním dojmem. Zbytek je pouze hnědá zem s občasným zeleným ostrůvkem, nic zvláštního. Uprostřed toho všeho stojí malé pódium. Je prostě stlučené z kusů dřevěných trámů, stejně jako naše domky. Přesto se mi při pohledu na něj zhoupne žaludek. Nachází se na něm pranýř a široká stěna ve tvaru A. Děsivě se tyčí nad námi všemi jako upozornění. Jako výhružka. Tichá připomínka toho, kdo je tady pánem.