Kapka utrpení

Devět

,,Connore?" Zašeptám do tmy.

Chci se postavit, ale žebra mi protestují proti každému nepatrnému pohybu. Dokonce i dýchat mi činí problémy. Zůstávám tedy ležet ve směsi prachu a slámy, třesu se zimou a snažím se potlačit bolest.

,,Jsem tady," odpoví okamžitě. Jeho hlas zní o poznání slaběji než obvykle. Nevím, jestli se bojí promluvit či ho také něco bolí.

Trochu mě uklidní, že je tu se mnou. Moje sobetství opravdu nezná mezí.

Mrkám a mrkám, ale stále vidím jen černotu. Na tuhle tmu si asi nelze zvyknout. Je hustá a neprostupná, vzduch je tu ledový a přesto těžký. Natáhnu před sebe ruce a opřu se, abych se trochu zvedla. Jakmile jsem na všech čtyřech, proti své vůli zaúpím.

,,Jsi v pořádku?"

,,Je mi skvěle," zavrčím. Trhaně se nadechnu a skousnu si ret, abych potlačila další nával bolesti. ,,Kde jsi?"

Ozvěna mého hlasu se odráží od strohých zdí až do chodby, kterou jsme přišli. Jsme ve vězení v nějakém sklepě. Zašmátrám rukou kolem sebe a pomalu se posouvám po studené podlaze. Když se mé prsty dotknou mříží, pevně se jich chytím.

,,Naproti," řekne Connor. Kouknu vpřed, ale opět uvidím jen černo. Vychází odtamtud však Connorův hlas, což mě usvědčí o jeho tvrzení. ,,Dali nám každému svoji celu."

,,Jak velkorysé," přecedím přes zaťaté zuby.

,,Hej," ozve se o trochu hlasitěji a já zaslechnu starosti skryté za tím jednoduchým slovem. ,,Opravdu ti nic není?"

,,A tobě?" Odvětím klidněji, protože mu o svém stavu nechci povědět.

,,Nic mi není," ujistí mě a jeho hlas zní skutečně přesvědčivě. ,,Ale já to neschytal tolik."

Jenkins mi pravděpodobně pohmoždil, ne-li zlomil, žebra. Bojím se dotknout hrudníku, ale přísahala bych, že tomu tak je. Celé tělo mi hoří, asi mám horečku. Rukou si těžce setřu pot z čela a snažím se udržet na čtyřech, aniž bych znovu spadla na zem. Chlad mě přitom obepíná ze všech stran, cítím jeho studený dech a roztřesu se.

,,Jak dlouho tu jsme?" Vyplivnu mezi sípáním.

,,Moc dlouho ne,"zahuhňá Connor. ,,Řekl bych, že nanejvýš pár hodin." Odmlčí se a zapřemýšlí. ,,Proč si mi předtím neodpovídala?"

,,Hádej," už jsem zase v ráži. Tohle jeho stupidní vyptávání mě vždy vytáčelo. Ostře na něj vyštěknu: ,,Můžeš třikrát."

Sice nic nevidím, ale dokážu si představit jeho uražený výraz. Jak ráda bych ho skutečně viděla.

,,Přestaň s tím tvým odsekáváním," zpraží mě nazpět. ,,Já se tady pokoušim o normální konverzaci."

Zasměji se, ale okamžitě toho zalituji, protože mi tělem projede prudká bolest. ,,Normální konverzace mezi dvěma vězni v celách v útrobách paláce. Lepší místo sis pro zdokonalování svých komunikačních schopností vybrat nemohl."

,,Možná už pro to nebudu mít jinde možnost."

Řekl to s takovým smířením, až mě to zarazí. Zamžourám do černa v pokusu ho zahlédnout, což je samozřejmě bezúspěšné.

Zatnu čelist. ,,Ty neumřeš, Connore."

,,Tvůj optimismus je osvěžující."

,,Mlč," zasyčím a ruce se mi námahou klepou. ,,Na něco přijdeme."