Kapka utrpení

Tři

Stojím před naším polorozpadlým domkem a čekám. Na zázrak, na pohromu, na cokoliv. Prostě čekám, až se něco stane. Něco, díky čemuž bych nemusela vstoupit dovnitř.

Řekla bych, že jsem si tu vystála už celkem slušný důlek. Kdybych takhle párkrát domek obešla a svůj úkon všude zopakovala, možná bych kolem baráku dokázala vyrobit žlábek na odtékání vody. Znovu se podívám na dveře a potom se rozhlédnu kolem sebe. Sice by to trvalo hodiny, třeba i dny, ale nějak mi to momentálně nepřipadá jako tak špatný nápad.

Zavrtím hlavou. Tak jo, Hayley.

Udělám krok vpřed, ale hned na to další dva vzad. Dostanu na sebe vztek a zatnu ruce v pěst. To jsem opravdu tak neskutečně zbabělá, že...

V tu ránu se dveře otevřou. A v nich nestojí nikdo jiný než můj otec, který mě beztak celou dobu sledoval škvírami ve dřevě. Modrýma očima, o odstín světlejšíma než ty moje, mě sjede téměř pobaveným pohledem. ,,Čekáš až zahřmí?"

Ne, že by mě to také nenapadlo. Nasupeně se podívám na nebe, na kterém se sice prohánějí mraky, ale odnikud se nic neozývá. Dnes bouřka nebude. ,,Abych se mohla postavit do cesty blesku?" Pokrčím rameny a zvážím svou vlastní otázku. ,,Možná."

Chvíli na sebe jenom koukáme. Humor nás oba rázem přejde. A to se stává zřídkakdy.

,,Ach, Hayley," rozpřáhne otec nakonec náruč a já se do ní bez přemýšlení okamžitě nahrnu. Stisknu ho tak pevně, abych slyšela každý úder jeho srdce a každý jeho těžký nádech mi zvedne hlavu spolu s jeho hrudníkem. ,,Promiň," špitnu. Trochu mě od sebe odstrčí, jenom jemně, aby se mi mohl podívat do očí. Odhrne mi blonďaté vlasy z obličeje a mozolnatým palcem přejede přes tvář. Zkoumavě mě přitom sleduje, snažíc se přijít na to, co se mi honí v hlavě.

,,Jsi celá ledová," zašeptá na odpověď a vezme moje studené ruce do svých. ,,Pojď se ohřát."

Semknu rty do tenké linky a přikývnu. Ačkoliv také není naštvaný, další vráska na jeho čele mi naznačí, jak velké starosti jsem mu přidělala.

Spěšně si zuju obnošené boty a nechám se jím odvést do světnice. Tam už je to o dost horší. Obemkne mě sice teplo, přesto mnou projede další vlna chladu.

Máma sedí na posteli s prázdným pohledem, nohy přitažené k hrudi a v pomalém rytmu se pohupuje sem a tam. To nedělala od otcova odvodu.

Rychle zaplaším vzpomínku na to hrozné období a sevřu otcovu dlaň silněji. Vycítí moje obavy a já na něj prosebně kouknu.

On však jenom povytáhne obočí a lehce mě k ní postrčí.

,,Mami?"

Škubne sebou, ale nepodívá se na mě. Dál zírá do místa ve zdi, jakoby se od něj nemohla odtrhnout. Z nějakého důvodu už mě to ani nerozhází. I když jsem tenhle její stav už nějakou dobu nezažila, jako malou mě jejím peklem propletla s ní. Vsadím se, že kdybych se jí teď podívala na ruce, najdu na nich stejné rýhy a škrábance, jako jsou na těch mých.

,,Mami?" Pokusím se odhodlaně znovu, dokonce ani nezaskřípu zuby. Protože tentokrát si uvědomuji svoji chybu. Je to něco, co narozdíl od ní dokážu. Dokážu přiznat, že jsem to nezvládla.

Všechny jedovaté řeči spolknu, abych ji ještě víc nerozrušila.

,,Claro?" Zkusí to táta svým melodickým hlasem, které mi rozehřívá nitro lépe než jakýkoliv oheň. Tentokrát máma konečně zareaguje, protože na ni má stejný účinek. Mírně otočí hlavou naším směrem. Když mě spatří, očima se jí prožene záchvěv smutku, ale neodvrátí se. Pro změnu jsem to já, kdo s tím má problém. Tíha jejího pohledu mnou otřese, jakkoliv si vždy myslím, že jsem proti tomu už imunní.