„Nejsem v pořádku, jasný?! před týdnem mi před očima zavraždili kamaráda a kvůli mě se vrátil vrah mojí a tvojí matky!"
„Je to i má chyba, rory, použil přece i mou krev,"
„Ale já o tom věděla o tolik dní dopředu a stejně jsem tomu nedokázala zabrán...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
𝟏. 𝟗. 𝟏𝟗𝟖𝟗
⋆•°·☆·°•⋆
𝖆𝖚𝖗𝖔𝖗𝖆
„Kde sakra je?!" Vyjekla jsem zpanikařeně, když jsem nemohla najít poslední věc, co jsem musela mít s sebou v Bradavicích. Zběsile jsem pobíhala po pokoji a prohledávala každý kout.
„Slušně!" Ozval se ze zdola James. „Nemáš ji třeba v kufru?" Ozval se ihned vzápětí další hlas. Za chvilku byli slyšet kroky po schodech a do pokoje nakoukl strýček Remus. Ten tu byl s Hope, jelikož se s Jamesem domluvili, že pojedou ráno prvního září s námi na nádraží 9¾.
„Ne, tam jsem se koukala nejmíň třikrát," povzdechla jsem si nešťastně a posadila se na postel. Remus se na mě jen lehce pousmál a vyndal si z kapsy svou hůlku.
„Accio Aurořina hůlka!" Pronesl kouzlo do prostoru. Chvíli se nic nedělo, ale pak se otevřel šuplík komody, co byla na proti mojí posteli a z něj vylétla má hůlka. Remus ji s úsměvem chytl do ruky a pak mi ji předal. „Tady ji máš a v Bradavicích si na ni dávej pozor," zasmál se a popadl můj kufr, abychom už mohli jít.
Když jsme přišli dolů, James s Hope už na nás čekali. S úsměvem jsem ihned běžela obejmout mou nejlepší kamarádku, která už měla nastavené ruce.
Já a Hope už jsme se vídaly od mých pěti let, když se strýček Remus alespoň dal trochu dopořádku a konečně se Jamese zeptal, jestli by u nás přes úplněk nemohl nechat Hope. James samozřejmé ihned souhlasil a já si ten den tak našla kamarádku. Hope byla Mrzimor, tam ji moudrý klobouk zařadil loni, když nastupovala do prvního ročníku. Také jsem chtěla patřit s Hope do Mrzimoru, ale strýček James mi řekl, že jediná kolej, do které mě moudrý klobouk zařadí bude Nebelvír, protože jsem dědicka Godrila Nebelvíra, tak jako byla moje mamka a tak jako byl můj strýček Rayen. Koncept Dědiců jsem pochopila ihned, dokonce jsem od Jamese dostala i knihu, která byla plná informací o všech Dědicích co kdy byli, jsou a co kdy budou.
Musela jsem se proto smířit s faktem, že budu v jiné koleji než moje nejlepší kamarádka, ale tušila jsem že ani rozdílné koleje nás od sebe nerozdělí. Byli jsme nerozlučné a tak to mělo zůstat do konce našich životů.
Poté co jsme se s Hope přivítali, strýček James zavelel, že už musíme jet, tak jsme se všichni rychle vybavili z domu. Naše zavazadla nesl James a Remus. Pak nás obě chytli za ruce a bez varování jsme se přemístili.
Chvilku mi trvalo, než jsem se zorientovala. Přemístili jsme se do jedné opuštěné uličky, která byla určitě nedaleko nádraží Kings Cross, jinak bychom tu nebyli.
