The Heir - prokleté výkřiky | HP FanFiction

𝖛𝖎𝖎𝖎.

𝟎𝟖;

𝖘𝖎𝖗𝖎𝖚𝖘 𝖇𝖑𝖆𝖈𝖐 𝖆 𝖗𝖆𝖞𝖊𝖓 𝖒𝖔𝖗𝖌𝖊𝖓 𝖛 𝖍𝖗𝖆𝖉𝖚

𝟐𝟐. 𝟗. 𝟏𝟗𝟗𝟑

⋆•°·☆·°•⋆

𝖆𝖚𝖗𝖔𝖗𝖆

Noc po úplňku byla úspěšná, to jsme věděli já i Hope. Obě jsme vyvázli bez škrábance a byli jsme celé, jen opravdu unavené. Proto jsme se taky v půl osmé trmáceli na snídani do Velké Síně, jako dvě mrtvoly. U velkých dvoukřídlých dveří jsme se rozloučili a šli jsme si každá sednout ke svým kolejním stolům.

Když jsem dorazila k Nebelvírskému stolu, Fred, Lee a George se na mě podívaly zvědavým pohledem. Jen jsem zakroutila hlavou, že to mají nechat být a sedla si mezi dvojčata.

„Copak, náročná noc?" Nezapomněl si do mě rýpnout Lee, hned co jsem dosedla na lavičku. Jen jsem ho spražila pohledem, když "svůdně" zahýbal obočím a ukázala mu prostředníček.

„To si piš, určitě pomáhala Blackovi a Morgensternovi dostat se do hradu, že Blacková?" Ozval se za mnou sladký hlas Avery Murphyové. Jen jsem protočila očima a pomalu se otočila, abych viděla za sebe. Ovšemže zrovna musela vytáhnout to, co se dělo.

Ze včerejška na dnešek se můj táta a strýc vloupali do hradu, ale jelikož my s Hope jsme přečkali noc v Zapovězeném lese, tak jsme nespali ve Velké Síni jako ostatní.

Brumbál o tom, že jsme s Hope nebyli přítomné, věděl, ale zachránil nás tím, že řekl že nám dal prostudovat jakousi knihu o mému původu a my tak vše zmeškaly jelikož jsme usly v Oddělení s omezeným přístupem. Byli toho plné noviny a já byla ráda, že jsem napůl spala, jelikož jsem si nevšimla všech těch vystrašených, zhnusených nebo opovržlivých pohledů

„To víš, Murphyová. Pomáhala jsem mému drahému otci a strýci dostat se do hradu, aby tě zabili za to, jak moc falešná jsi," ušklíbla jsem se ironicky. Na to se Murphyová jen zamaračila a chytla mě za předloktí.

„Nevím, co si o sobě myslíš Blacková, ale tuhle bitvu nevyhraješ, zaplatíš za to, co tvoje rodina způsobila té mojí," zasyčela Avery zlostně do mého obličeje, pár jejích perfektně natočených blonďatých vlasů ji spadlo přes rameno a ona měla v očích pohled maniaka.

„Tuhle bitvu možná prohraju, Murphyová," procedila jsem skrze zuby a nechala své tělo pomalu zahřívat, zatímco se moje oči pomalu barvily do ruda. „Ale nezapomeň, že je tu ještě válka a buď si na sto procent jistá, že tu já vyhraju," s potěšením jsem sledovala, jak Murphyová bolestně vyjekla a odskočila ode mě.

V dálce jsem mohla vidět, jak se profesorka McGonagallová zvedla ze svého místa a zamířila k nám. Byla jsem klidná, Murphyová totiž neměla žádný přímý důkaz, že je její dlaň popálená ode mně.

„Copak se to tu děje, slečno Blacková?" Zeptala se mě ihned ředitelka mojí koleje a spražila nás obě pohledem.

„Tady Avery si chtěla vzít mojí kávu, paní profesorko, ale já ji varovala, že je horká, no a než jsem stihla něco udělat, Avery mi ji vzala a popálila si dlaň o hrnek," lež mi hladce proklouzla mezi rty a já jsem se spokojeně ušklíbla, když jsem viděla naštvaný pohled v Averyině očích. V hrudníku se mi rozléval příjemným pocit moci, který mi dodával sebejistotu. Věděla jsem, že profesorka McGonagallová bude věřit spíše mě, než dceři Smrtijedů.