„Nejsem v pořádku, jasný?! před týdnem mi před očima zavraždili kamaráda a kvůli mě se vrátil vrah mojí a tvojí matky!"
„Je to i má chyba, rory, použil přece i mou krev,"
„Ale já o tom věděla o tolik dní dopředu a stejně jsem tomu nedokázala zabrán...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
𝟏𝟎. 𝟗. 𝟏𝟗𝟗𝟑
⋆•°·☆·°•⋆
𝖆𝖚𝖗𝖔𝖗𝖆
Bylo to už osm dní, co jsem se vzbudila v nemocničním křídle. Prý šlo o útok Mozkomorů. Madam Pomfreyová říkala, že jsem měla štěstí, že byla Hope tak pohotová a ihned vyčarovala patrona. Říkala, že mě tím zachránila a já jsem tak byla své nejlepší kamarádce nesmírně vděčná.
I když jsem ve vlaku říkala, že napíšu Jamesovi omluvný dopis, ještě jsem se k tomu nedostala. Měla jsem co dělat, abych zvládla všechno, co si na nás profesoři vymysleli tenhle rok. A když už se náhodou našla chvilka, kdybych dopis mohla napsat, ležela jsem se smutkem v posteli, jelikož jsem nedokázala vstřebat všechny ty nenávistné a vystrašené pohledy, kterými se na mě všichni dívali.
Zrovna teď jsem seděla v mém pokoji, u psacího stolu a zírala jsem na prázdný pergamen před sebou. Byla jsem rozhodnutá dnes Jamesovi napsat dopis, ale bylo to jakoby se mi z hlavy vypařilo všechno, co jsem mu chtěla napsat. S povzdechem jsem se proto zvedla ze židle a strčila si hůlku do drdolu na vrcholu mé hlavy. Přetáhla jsem přes sebe ještě starou mikinu Iron Madena vyběhla jsem ze svého pokoje, který byl na vrcholu Nebelvírské věže. Měla jsem zde menší balkón a pokoj byl kruhový. Byl tady ale menší výklenek, na kterém byla dvě střešní okna, pod kterými byla velká dvojlůžková postel. Na proti ní pak byl umístěn psací stůl, u kterého jsem doteď seděla a vedle něj byla velká dřevěná skříň, ve které jsem měla své věci. Na levé straně od vchodových dveří pak byly další dveře, které vedli do koupelny.
Už jsem byla na prvním patře dívčích ložnic, když jsem uslyšela dva dívčí hlasy, které si mezi sebou něco povídaly. Chtěla jsem pokračovat dál, ale zastavila jsem se na posledním schodu a přimáčkla jsem se ke zdi, když jsem zaslechla své jméno.
„Nechápu, jak to, že Brumbál pustil Blackovou do Bradavic," říkal první dívčí hlas. Nemohla jsem ho identifikovat, ale poslouchala jsem dál.
„Presně tak Dennise, ale neboj se, Brumbál si ihned uvědomí, co udělal za chybu, až zjistí, že Blacková jedné z nás velice ublížila," zachychotala se druhá dívka. Zadrhl se mi dech v plicích. Proč bych měla někomu ubližovat?
„A právě proto jsem si připravila kouzlo, co jsem našla v otcovích starých denících, to by mi mělo ublížit a zajistit tak, aby to vypadalo, že mi Blacková ublížila," pokračovala dál druhá dívka. Poznala jsem jí. Byla to Avery Murphyová, byla o rok výš nade mnou. Už od první chvíle, kdy mě spatřila ke mně házela nenávistné pohledy z druhého konce Nebelvírského stolu. Když jsem to pak říkala Jamesovi a Remusovi, vysvětlily mi, proč ta zášť. Její táta byl vyhozen z Bradavic, jelikož chtěl moji mamce ublížit, proto mě tak nenáviděla.
„Už se těším, až konečně vypadne z Bradavic, už nebude ta školní princezna, kterou mají profesoři rádi, bude ještě větší nicka, než je teď," zasmála se znovu „Dennise". Už jsem toho měla dost. Vystoupila jsem ze stínu schodů a založila si ruce na prsou. Odkašláním jsem pak přivedla pozornost na sebe.
„Ty si opravdu myslíš, že ti to projde Avery? Brumbál ví, co tvůj táta chtěl udělat mojí mamce, neuvěří ti ani slovo," zasyčela jsem na ni odvážně a přistoupila k ní o krok blíž. Avery s její kamarádkou se na mě otočili, zlověstné pohledy v očích.
„Opravdu si myslíš, že ti Brumbál uvěří, že jsi nevinná? Jsi přece Blackova dceruška a to je přece důkaz sám o sobě, skončíš jako on. Budeš jenom prachobyčejná vražedkyně, jako tvůj drahý tatíček," zasmála se Murphyová. Nad tím jsem jen protočila očima, ale nemohla jsem ignorovat jak mi kleslo srdce. Ne, protože mě nazvala vrahem, ale protože nikdo nevěří v nevinnu mého otce. Mysleli si, že byl taková bezcitná stvůra, že dokázal zabít jeho manželku, matku jeho dítěte, a manželku jeho nejlepšího kamaráda. On takový ale nebyl, alespoň ne v mých vzpomínkách, co mi zůstaly z dětství.
„Můj táta není vrah, narozdíl od toho tvýho," ušklíbla jsem se podle. Nikdo jiný kromě mě a pár dalších lidí v mém úzkém kruhu tuhle informaci nevěděl. „Jsi na něj asi hodně pyšná, že? Když má znamení zla vypálené na předloktí a sedí v Azkabanu, co? Jsi na něj pyšná?" Připadala jsem si jako psychopat a asi jsem tak i vypadala, jelikož se oběma dívka zaleskl strach v očích a beze slova utekly do svého pokoje. Sama pro sebe jsem se vítězně usmála, ale do smíchu mi nebylo. Cítila jsem se hrozně. Bylo mi do pláče. Nevěděla jsem, jestli dál snesu všechnu tu nenávist k mému tátovi a strýci.
Cítila jsem jak se moje dýchání zrychluje a v hlavě mi začínají blikat rudá světla. Blížil se další panický záchvat. Odklopýtala jsem ke schodům a sedla si na ně. Hlavou jsem se opřela o studenou zeď a sundala si brýle z očí. Snažila jsem se zhluboka dýchat a nepropadat ještě větší panice, ale prostě to nešlo. Za těch pár týdnů se toho tolik nahromadilo a Murphyová způsobila, že se to na mě všechno sesypalo najednou. A já pod tou tíhou nemohla popadnout dech.
𝖙𝖍𝖎𝖗𝖉 𝖕𝖊𝖗𝖘𝖔𝖓
Ginny Weasleyová poznala Auroru, když jí bylo osm. Bylo to o letních prázdninách roku 1989, kdy James přišel za Molly, aby ji ukázal dceru její kmotřenky, Cassiopei Malfoyové. Říct že je její matka přivítala v slzách bylo pochopení. Auroru od chvíle, co byla Cassiopeia a Lily zavražděny, neviděla, jelikož s Jamesem ztratily na dlouhou dobu kontakt.
Ginny si Auroru ihned oblíbila, jelikož to byla dívka, něco co u ní doma nebylo zvykem. Žít s šesti bratry bylo pro malou zrzku unavující a do Bradavic ještě nechodila, aby si udělala nějaké nové kamarádky. Proto byla ráda, když si k ní Aurora přisedla a dala se s ní do řeči.
Od té doby uplynuli už čtyři roky a Aurora pro Ginny byla jako starší sestra, kterou nikdy neměla. A i když byla ještě v celku mladá, chápala, co se děje po hradě. Viděla všechny ty nenávistné pohledy, co byli mířeny na její hnědovlasou „sestru" a z toho ji bolelo u srdce. Nechtěla vidět, jak se Aurora trápí. Měla proto v plánu hned potom, co se dostala do Nebelvírské společenské místnosti, vyběhnout schody na úplný vrchol Nebelvírské věže, kde Aurora měla svůj pokoj už od prvního ročníku, aby ji rozveselila náladu.
Jenže když zdolala schody do patra dívčích ložnic, uviděla na červeném koberci, co byl na studené kamenné podlaze, známé kulaté brýle. Srdce ji poskočilo v hrudi. Brýle sebrala že země a rozhlédla se po chodbě, zda někde neuvidí svou „sestru". A nemusela se ani pořádně rozhlížet, jelikož od schodů k Aurořině pokoji slyšela přerývavé dýchání a pláč. Rozběhla se tam proto tedy a uviděla Auroru schoulenou v klubíčku na schodech. Její krásné šedomodré oči rudé a nateklé.
Ginny mohla spatřit, jak rychle se jí hýbe hrudník. Ihned pochopila o co jde. Aurora a Hope jí to vysvětlovali. Šlo o panický záchvat.
„Rory?" Promluvila na ní jemně a přisedla si k ní. Aurora opatrně vzhlédla vedle sebe a spatřila tam zrzavou Nebelvíru. Ginny nic neříkala, jen nastavila náruč pro obětí. Aurora ihned její pozvání přijala a nechala se dotykem svojí „sestry" částečně uklidnit.
A tak tam Aurora a Ginny seděly v objetí. Jedna druhou uklidňovaly, že všechno bude zase v pořádku. A Auroře došlo, že nepotřebovala žádný uklidňovací lektvar. Stačilo jí jen to, co milovala. To byl snad lék na všechno.
