„Nejsem v pořádku, jasný?! před týdnem mi před očima zavraždili kamaráda a kvůli mě se vrátil vrah mojí a tvojí matky!"
„Je to i má chyba, rory, použil přece i mou krev,"
„Ale já o tom věděla o tolik dní dopředu a stejně jsem tomu nedokázala zabrán...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
𝟐𝟏. 𝟖. 𝟏𝟗𝟖𝟗
⋆•°·☆·°•⋆
𝖆𝖚𝖗𝖔𝖗𝖆
Bylo jednadvacátého srpna, když jsme s Jamesem vyrazili na nákupy do Příčné Ulice. Druhého února jsem dostala svůj dopis, a proto jsme s mým kmotrem usoudili, že je konečně čas sehnat školní pomůcky, než padne prvního září.
Příčná Ulice hýřila barvami, odevšad jste slyšely hlasy a kolem nás se míjely čarodějové a čarodějky se svými ratolestmi, které se mnou prvního září pojedou spěšným vlakem do Bradavic.
„Tak co první?" Přísady do lektvarů, nebo knížky?" Otočil se na mě James. Šli jsme vedle sebe, abychom se jeden druhému neztratily v tom zmatku, co kolem nás panoval.
„Knížky," odpověděla jsem po chvilce přemýšlení. Na lektvary jsem se asi těšila nejméně. To jsem zřejmě měla po mamce, jak jsem se od Jamese dozvěděla.
Na to James jen kývl a společně jsme se vydaly do Krůcánků a Kaňourů, kde se prodávaly knihy všech druhů.
Po půl hodině už jsme měly všechny knihy nakoupené a naše další zastávka byly tedy přísady do lektvarů, co se prodávali v Lékárně. Ta byla umístěna mezi dvěma barevnými krámky. Levandulový nátěr obchodu byl oloupaný, ale i přesto pořád krámek vyhlížel velice příjemně.
Když jsme vešli dovnitř krámku, připadal mi větší než z venku. Došlo mi, že za to mohla kouzla. Budova byla příjemně provoněná bylinkami a za pultem stál postarší pán, který se na nás usmíval.
Po tom, co jsme mu předali seznam přísad, co potřebuji do Bradavic a všechny jsme si je od něj převzali, jsme se vydali k Madame Malkinové pro hábity.
Po obdržení všeho potřebného u Madame Malkinové jsme se vydali pro poslední věci co nám chyběli na seznamu a pak jsme se vydaly do krámku pana Ollivandera, kde jsem si měla vybrat svou první hůlku.
Do nosu mě ihned po vystoupení do krámku udeřila vůně dřeva. James za námi zavřel dveře a přešel se mnou rovnou k pultíku, za kterým seděl starý muž, jeho vlasy byli prořídlé a oči mě studovali.
„Ty musíš být slečna Aurora Blacková," usmál se na mě mile. Na to jsem jen beze slova kývla. „Vypadáš hodně jako tvoje matka, ale oči máš po otci. Ještě doteď si pamatuji, jak si tu oba byli pro hůlky," úsměv mi dál setrvával na tváři, i když mě u srdce bolestně píchlo. Slýchala jsem k mých rodičích tak skvělé věci, ale nikdy nebudu moct s nimi ty skvělé věci prožít.
„Počkejte chvilku tady a já vám ihned přinesu hůlky na vyzkoušení," změnil rychle téma a pak zmizel dál do krámku. Chvilku jsme tam s Jamesem jen stály a čekali, než se pan Ollivander vrátí.
Když se pak vrátil, nesl dvě černé krabičky a jednu bílou. Všechny tři si položil na pult a jednu z hůlek vyndal z krabičky, co byla úplně na kraji.
„Jasmínové dřevo, vlas z jednorožce, 10 palců, poddajná, ohebná. Vyzkoušejte si ji," podal mi hůlku. Jemně jsem tenký kus dřeva uchopila do ruky a mávla s ním. Polekaně jsem sebou cukla, když z police za panem Ollivanderem vypadlo několik krabiček s hůlkami. S omluvným pohledem jsem tedy hůlku vrátila zpět do krabičky a nechala, ať mi postarší čaroděj vyndá jinou.
„Dřevo z břízy, blána z dračího srdce, 11 a půl palce dlouhá, ohebná, nepoddajná," znovu jsem si od pana Ollivandera převzala hůlku a mávla s ní. Tentokrát květiny, co byli na prodejním pultíku zvadli. Vrátila jsem proto hůlku zpět panu Ollivanderovi a nechala ho, ať květiny vrátí do pořádku.
Pak přišla na řadu poslední krabička, ta bílá, ke které mě to tak zvláštně táhlo. Pan Ollivander ji otevřel a na mě vykoukla překrásná černá hůlka. Koutkem oka jsem mohla vidět, jak si James s Ollivanderem vyměnil smutné pohledy, ale nic jiného neřekli.
Chvilku bylo v krámku tíživé ticho, ale pak si pan Ollivander odkašlal a začal i popisovat hůlku, co ležela v krabičce přede mnou.
„Dřevo z černého dubu, esence z jednorožcího rohu, čtrnáct palců dlouhá, nepoddajná, neohebná," s tím jsem si hůlku vzala do ruky. Nepotřebovala jsem ani máchnout rukou a kolem mě se zvedl vítr. Vydechla jsem úžasem, cítila jsem se mocná, když jsem ten magický kousek dřeva třímala mezi prsty.
„Tak nějak mi to dává smysl, něco mě k té hůlce táhlo už když jsem ji poprvé spatřila," pověděla jsem panu Ollivanderovi. Ten jen přikývl a pohlédl na mě se smutným pohledem vepsaným ve tváři.
„Měla byste o této hůlce vědět velice důležitou věc, slečno Blacková," začal pan Ollivander nejistě.
„A jakou?" Zeptala jsem se se strachem.
„Tato hůlka patřila vaší matce, Cassiopeie Blackové."
Při slovech pana Ollivandera mi přišlo, že se svět kolem nás na chvilku zastavil. Prohlédla jsem na hůlku, co jsem svírala v ruce a polkla jsem slzy, co se draly na povrch. Tahle hůlka patřila mojí mamince. Ženě, která mě porodila a položila za mně život. S těžkým srdcem jsem se otočila na Jamese. I v jeho očích jsem mohla spatřit slzy, které chtěli ven, můj kmotr byl ale silný a nedal na dobře nic znát. Klidným hlasem se pana Ollivandera zeptal na částku a pak starému čaroději vtiskl do ruky peníze. V další chvíli mě bral za ruku a vedl mě pryč.
Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že stojíme před zmrzlinářstvím pana Floriána, ale James mě z mého transu ihned vyvedl.
„Rory, Hvězdičko, jsi v pořádku?" Sklonil se James na mou úroveň očí a zeptal se jemně.
„Jo, a ty jsi v pořádku, strýčku?" Zeptala jsem se ho nazpátek. On jen kývl a nasadil úsměv.
„Teď si dáme zmrzlinu, pak dokoupíme co potřebujeme a půjdeme domů, co ty na to?" Na jeho návrh jsem jen kývla a následovala ho dovnitř zmrzlinářství.
