„Nejsem v pořádku, jasný?! před týdnem mi před očima zavraždili kamaráda a kvůli mě se vrátil vrah mojí a tvojí matky!"
„Je to i má chyba, rory, použil přece i mou krev,"
„Ale já o tom věděla o tolik dní dopředu a stejně jsem tomu nedokázala zabrán...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
𝟐𝟏. 𝟗. 𝟏𝟗𝟗𝟑
⋆•°·☆·°•⋆
𝖆𝖚𝖗𝖔𝖗𝖆
Poté, co jsme provedli žertík jsme si všichni čtyři šli lehnout, abychom ráno brzy vstávaly. Chtěli jsme totiž všichni vidět naše dílo. Tentokrát to však nebylo jen proti Zmijozelským, ale proti všem kolejím.
Ráno jsme se probudila kolem půl sedmé. Šla jsem se rychle vysprchovat, pak jsem se oblékla do své uniformy a na nohy jsem si nazula svoje věrné kožené kotníkové boty na šněrování. I když s mou volbou obuvi profesoři nesouhlasily, nechaly to být, jelikož věděli, že mně nemohou donutit moje oblíbené boty nenosit.
Brašnu jsem měla přehozenou přes levé rameno a hůlku jsem měla zastrčenou v mojí levé botě, když jsem sbíhala schody do Nebelvírské společenské místnosti. Společenka byla prázdná, když jsem přišla. Většina studentů byla buď už na snídani, nebo ještě spali. Já jsem tady čekala na Freda, George a Leeho, abychom mohli všichni čtyři vidět jestli náš včerejší žertík fungoval.
Když jsem uslyšela hlasy mých nejlepších kamarádů, na tváři se mi rozlil úsměv od ucha k uchu. Ti tři určití chlapci mi vždycky dokázali zvednout náladu, jen tím, že jsem je viděla. Srdce se mi rozbušilo, když jsem uviděla, jak Fred vesele schází schody do společenské místnosti. Jeho rudé kudrliny byli rozčepířené a jeho zelené oči radostné zářily. Za ním šel George a hned vedle něj zase Lee.
„Tak co, připravena?" Zeptal se mě Fred ihned co mě spatřil. Jen jsem s úsměvem přikývla a propletla jsem si s ním lokty. Všichni jsme se pak vydali dolů do Velké Síně, kde na vlastní oči spatříme, zda jsme opravdu tak dobří jako táta s jeho kamarády před námi.
Hned, co jsme prošli dveřmi do Velké Síně, měla jsem co dělat, aby jsem nevyprskla smíchy. Všichni studenti měli vlasy v barvách jejich kolejí. Někteří se sami sobě jen smáli a někteří zase zamračeně jedli jejich snídani. Bez jakýchkoliv reakcí jsme si sedly na svá místa u Nebelvírského stolu a já jsem se ohlédla ke stolu, kde seděli všichni profesoři. Jediní, kdo z našich úprav nemělI deprese byl profesor Brumbál, profesorka McGonagallová a Remus. Brumbál se na nás usmíval a dokonce na mě i mrkl. Jeho vlasy byli sytě rudé a vousy se zase zlatě třpytily, ale šli v nich vidět dva rudé pruhy. Remus měl na své zjizvené tváři jemný úsměv a jeho rudé vlasy mu padali do čela. Profesorka McGonagallová měla zase jen rudé a zlaté pruhy v jejích vlasech ale ty mela schované pod jejim kloboukem. Všechny tři chlapce z mojí party sice propalovala pohledem, ale mě posílala jemný úsměv.
