Ať hvězdy nad tebou bdí. - Un du evarínya ono varda. [POZASTAVENO]

Memories

Celý palác společně s nádvořím pohltily nebezpečné a silné otřesy. Ve zdech se objevovaly pukliny, které se spojovaly v děsivém shluku mozaik, ze stropu se drolila omítka jako předzvěst jeho následného zborcení. Snažila se uprchnout, ale masivní dubové trámy jí zaklínily nohu mezi sebe a její útěk byl zmařen. Padla k zemi tak prudce, až si vyrazila dech. Dlaně ji pálily od toho, jak je instinktivně dala před sebe, aby zbrzdila pád. Z druhého konce řítící se místnosti se ozval dunivý zvuk, jak její drak přistál na podlaze z kamenných dlaždic a za bojovného řevu se hnal ke své Jezdkyni, aby jí pomohl zpět na nohy.

Konečně mohla do plic zhluboka nasát vzduch, aby vzápětí opět vykřikla bolestí, když se jí na záda skutálel druhý z trámů, jenž uvěznil její nohy. Tento výkřik přinutil jejího draka vzlétnout, aby vzdálenost, jež je od sebe dělila, překonal rychleji. Ale náhlý poryv větru způsobený máváním křídel zapříčinil propadnutí stropu a sutiny srazily draka k zemi. Jezdkyně i přes bolest celého těla zapátrala v mysli, aby prolomila brány a za pomoci kouzla odvrátila pád kamení a trámů od svého draka, ale bylo pozdě. Její reflexy nebyly dostatečně rychlé. Ozvala se dunivá rána, jak dračí tělo dopadlo na podlahu. Suť se na něj i nadále sypala a Jezdkyně i přes veškerou snahu vyprostit své tělo na svobodu mohla jen bezmocně přihlížet. „Freurne!" zvolala v mysli ve snaze komunikovat se svým drakem, ale žádné odpovědi se jí nedostalo.

Když zvířený prach, který poletoval ve vzduchu po zřícení prvního podlaží, usedl k zemi, zahlédla mezi kameny šupinatou tlamu popelavě šedého draka. Snažila se natáhnout svou ochablou ruku a spočinout dlaní na Freurnově výběžku nad nozdrami. Docílila však jen letmého doteku, protože se vzápětí nad její hlavou prohnali v oslnivém záblesku královi duchové a Jezdkyně ztratila vědomí.

„Jednoho dne, až přijde ten pravý okamžik, pomstíš mou smrt. Vím, že si pro mě přijdou, cítím to. Doufám proto, že mě nezklameš a že dary, schopnosti, draka a zkušenosti, které jsem ti poskytl, dobře zužitkuješ," mluvil Galbatorix k dívčině, jakožto malé pětileté holčičce. V tu dobu nevěděla, proč jí říká takové věci a nerozuměla významu jeho slov, ale když teď ležela na měkkém lůžku, pochopila jejich smysl. Tento králův monolog se jí zdával každý měsíc, kdy mohla spát nejdéle ze všech dní po vyčerpávajícím cvičení ve sklepeních Urû'baenu.

Podzemní místnost, míli širokou a pět set stop vysokou, vyhloubil pomocí kouzla sám Galbatorix, aby v nich mohl vychovávat mladou dívenku, jež po narození přišla o rodiče. Sám král se jí ujal a viděl v ní svou budoucnost. Rozhodl se uschovat ji i šedé vejce, které našel opuštěné na ostrově Vroengard (na opačném břehu než se nacházela Dorú Araeba), v těchto nepříliš velkých prostorách.
„Jsi mou jedinou zbraní, o které nemá ani ten nejlepší vardenský slídil ponětí. Jedině toto sklepení se mi podařilo před nezvanými hosty uschovat tak, aby ho ani Murtagh, který zná celý palác jako své vlastní boty, nenašel. Máš moc, o které zatím nevíš. Využij ji, až přijde správný čas. Spoléhám na tebe, mé dítě." Takové zakončení dívčin sen ještě nikdy neměl. Galbatorix ji považoval za své dítě a svou žádostí jí přikázal pomstít jeho smrt. Svůj osud vložil do jejích rukou. Toto tíživé zjištění vyvolalo v dívčině těle paniku. Dech se jí zrychlil natolik, že několikrát naprázdno zalapala po vzduchu. Připomnělo jí to jednu situaci z výcviku, kdy ji králem vyčarovaný Urgal škrtil mohutnou dlaní na hrdle. Instinktivně vystřelila rukou, na které měla vypálenou jizvu z dob, kdy se spojila se svým drakem úmluvou tak starou a silnou, že neexistoval žádný způsob jejich rozdělení, naprázdno zašeptala kouzlo, které by při výcviku Urgala odmrštilo na deset metrů daleko, a vyšvihla se do sedu. Její napjaté a ztuhlé tělo přitlačil pár rukou zpět do měkkých přikrývek.

„Nikam nespěchej, Tauriel. Musíš se nejprve zotavit," promluvil tichý ženský hlas. Až v tu chvíli otevřela dívka oči. Nejprve ji oslepilo až příliš jasné světlo, na které ze sklepení nebyla zvyklá. Když tak vzpomínala na své dětství, nikdy nestanula nikde jinde než v zatuchlých kobkách pod královským hradem. Galbatorix byl ovšem tak milosrdný, že jí na narozeniny vždy alespoň na krátký okamžik pomocí zrcadla a kouzel pomohl nazřít přírodu kdekoliv v Alagaësii.

Jakmile přivykla ostrému světlu, rozhlédla se po nepříliš velké místnosti, jejíž podlahu pokrývala lehce opracovaná prkna z dubového dřeva, na stěnách visely koberce nejrůznějších barev, motivů a velikostí, v jednotlivých rozích byly zavěšeny nezapálené lucerny a naproti lůžku, na kterém dívka ležela, se vyjímalo veliké okno s rozevřenými okenicemi. Tento detail byl původcem oné oslnivé záře. Dívka bloudila pohledem po každém kousku nábytku, jako by vše viděla poprvé v životě. Galbatorix nedovolil, aby si ve sklepení mohla uchovávat věci, které nepotřebovala k výcviku, ale i přes tuto skutečnost se stalo sklepení jejím domovem.
Ženy s rezavými vlasy, shrbené vedle čela své prozatímní postele, si všimla dívka až ve chvíli, kdy se k ní rusovláska mírně naklonila. Dívka sebou trhla a přemístila se na druhý konec. Při pohybu zřetelně vnímala tupou bolest po celém těle. „Kdo jsi?" zeptala se roztřeseným hlasem. Žena si z obličeje odhrnula neposlušné kadeře a smutně se na dívku zadívala. „Tauriel, ty si na mě nevzpomínáš?" zaskřehotala tak potichu, že dívka musela natahovat uši, aby vůbec něco zaslechla. „Odkud znáte mé jméno?" dotazovala se Tauriel, jíž se v očích odrážel zmatek.

„Myslela jsem si to. Co ti o rodičích řekl Galbatorix?"
„Ptala jsem se první," stála si na svém dívka, která se dožadovala odpovědi. Cítila se v blízkosti ženy bezbranná a nevěděla, co od ní může čekat. Kdykoliv se mohla změnit z mírumilovné stařenky v nebezpečnou kouzelnici, proti které by Tauriel po tolika zraněních neměla sebemenší sílu.
„Je to už osmnáct let, co si tě do své péče vzal král, ale měla bys znát pravdu," pravila žena. „Narodila ses do velice chudé rodiny. Tvá matka umírala hladem a žalem nad ztrátou svého manžela, tvého otce, který zemřel při boji s Urgaly. Krátce po porodu mě poprosila, abych pro tebe u krále vyprosila bezpečný úkryt. Ovšem Galbatorix v tobě viděl jistou budoucnost a pojal tě za vlastní," mluvila žena dále tím skřehotavým hlasem, který dráždil dívčin sluch.

„Stejně jste mi neodpověděla na otázku, kdo jste?" Tauriel to pro své bezpečí potřebovala zjistit, i když už tušila, že žena musela být blízkou přítelkyní její matky, aby směla po porodu odejít s nemluvnětem ke krutému a téměř bezcitnému králi.

„Jsem nevlastní sestra tvé matky," odvětila opět téměř neslyšně.

V tu chvíli dívce po zádech přeběhl mráz. Díky bolesti a snům úplně zapomněla ne svého draka, ale teď když byla zcela při vědomí, začala ji tížit úzkost, když necítila Freurnovu mysl ve své hlavě. „Kde je můj drak?" vyhrkla nerozvážně a doufala, že žena otázku nepochopí a nedozví se tak o dívčině skutečné roli Jezdkyně.

„Pokud myslíš toho popelavě šedého chudáka, kterého Urgalové horko těžko vyprostili z trosek hradu, tak ten se uzdravil dříve než ty. Ještě než se zeptáš, tvůj drak je v bezpečí a až se zcela zotavíš, zavedeme tě k němu," pravila žena poklidně a v očích jí hrála pobavená jiskra.
„Řekla jste Urgalové? Jak se k němu dostali právě oni? A co se stalo?"
A tak započala žena vyprávění o příjezdu Vardenů a jejich následný útok na Urû'baen, který byl rozdělen na městský boj vedený Roranem a boj uvnitř paláce, kam se vydal Eragon se Safirou. Galbatorix je prý očekával a vše se semlelo tak rychle, že nikdo z poddaných přesně netuší, jak Eragon krále usmrtil. Tento čin však vyvolal náhlé zborcení hradu, přičemž jeho trosky málem smrtelně zranily právě Tauriel a Freurna. K tomu všemu ve stručnosti žena popsala mocenský vzestup Nasuady, vůdkyně Vardenů, a její spěšný nástup na trůn.

„Nechám tě teď o samotě, aby sis mohla srovnat myšlenky. Myslím, že bys to ocenila. Kdybys cokoli potřebovala, stačí zavolat." Stařena se otočila na podpatku, prošla skrz masivní dřevěné dveře, které do malé místnosti vůbec nezapadaly, a ihned je za sebou zavřela.

„Pokud Eragon zabil krále, pomstím se. Najdu toho Jezdce a ukážu mu, koho si tím činem proti sobě poštval!" pomyslela si dívka a schoulila se opět do měkkých přikrývek.

Ujišťuji tě, že okusí i můj hněv. Bude litovat dne, kdy se narodil, ozval se najednou Freurn, který s ní svou mysl v mžiku propojil.
„Ach, Freurne!" zajásala dívka, než se jí pod víčka vkradla tma.