Ať hvězdy nad tebou bdí. - Un du evarínya ono varda. [POZASTAVENO]

You are the dragon rider!

Dívka několikrát zamrkala, aby se jí zaostřil zrak, ale jakmile její pohled padl na mříže, jež se nacházely po celém obvodu místnosti, přála si, aby se už nikdy neprobudila. Rozhlížela se kolem dokola, aby zhodnotila svou situaci. V daném vězení se nacházela pouze postel, na které ležela, a jinak její okolí zelo prázdnotou.

Snažila se na tvrdém lůžku posadit, ale bolest v zádech byla neuvěřitelná. Lehce zacelené rány pálily jako doruda rozžhavená ocel, puchýře popraskaly a opět se z nich začala řinout temně rudá krev. Dívka se pokoušela i přes bolest své tělo zvednout, ale s každým pohybem jí z očí kanulo mnohem více slz. Nakonec se jí z úst vydral i bezmocný sten a přidušené vzlyknutí.

„Freurne, jak se mám odsud dostat pryč, když se sotva dokážu překulit na bok?" zanaříkala Tauriel a snažila se v mysli najít svého společníka, avšak jeho přítomnost nikde necítila. Měla z toho špatný pocit, protože se od svého draka nikdy neodpojila. Vždy věděla, že spolu budou sdílet alespoň nějaké pocity, ale nyní byla ve své hlavě sama. Znepokojovalo ji to. Mnohem více se ale zděsila, když spatřila svoji pravou dlaň. Někdo ji umyl tak precizně, až se stříbřitá gedwëy ignasia leskla a odrážela jiskřičky světla. Druhá ruka zůstala zcela umazaná od bahna a umatlaná od zaschlé krve.

V tu chvíli se Tauriel před očima promítly všechny události od chvíle, kdy přišla do bývalého sídla Jezdců a spatřila Murtagha, až po její úprk od studně, kdy se chtěl mladík přesvědčit, zda má na dlani tutéž značku jako on. Ale ne. Tohle se nemělo stát.

Jako na zavolanou se ozval skřípot předmětu o zem, když se Murtagh objevil vně vězení, odtáhl rozviklanou dřevěnou stoličku, aby si na ni mohl sednout, a upřel na dívku své pronikavě šedomodré oči. Sálala z nich nejistota, opovržení, nepřátelskost, ale i pochopení a tato směsice Tauriel velice mátla. Nemohla se do jeho očí dívat ani o vteřinu déle, a tak sklonila hlavu a zahleděla se na kamennou podlahu posetou vlhkými skvrnami.

„Věděl jsem už tehdy v lese, když jsi lovila, že nebudeš jen tak obyčejná, ale že jsi Jezdec... to by mě nebýt Trna v životě nenapadlo," ozval se ve sklepení mladíkův hluboký hlas. Nastalo nepříjemné ticho, kdy nejspíše dívčin věznitel čekal, že zaslechne odpověď, ale Tauriel jen nadále nehybně ležela na lůžku a snažila se přemoct slzy bolesti. „Jak je možné, že jsem o tobě nevěděl já, Eragon ani Nasuada? Kde jsi byla schovaná, že o tobě v žádném příběhu prostých lidí nepadla jediná zmínka? Pocházíš vůbec z této země, nebo ses pouze přiletěla pokochat zdejší krutovládou a bezmocí poddaných?" pokračoval Jezdec v řeči a s každou další otázkou se jeho hlas stupňoval.

„Dal jsi mi příliš mnoho otázek, avšak není v mých silách, abych ti je zodpověděla všechny najednou," pronesla dívka, která zoufale potřebovala odvést pozornost od ošklivých zranění a která věděla, že jí nezbývá nic jiného, než se podrobit Murtaghovu výslechu.

„Pokud mi převyprávíš svůj příběh, budu se ptát až na jeho konci. Nejprve tě ale upozorním, že chci znát vše a pokud mi budeš lhát, nedostaneš se odsud do konce života," pravil mladík chladně. Tauriel se zhluboka nadechla, až jí kvůli náhlému zvětšení objemu hrudníku díky přívalu kyslíku popraskaly další strupy, zadusila další bolestné vzlyknutí a spustila: „Na své rodiče si nepamatuji, ale vím jen to, že matka i otec zemřeli. Jako nemluvně mě na královský dvůr přinesla matčina nevlastní sestra a prosila vrchnost, aby se mě někdo ujal. Bohatí pokrytečtí šlechtici si nechtěli na svá bedra vzít žádnou zátěž, o kterou by se museli starat, a tak se mě nakonec ujal sám král. Nikdo si nedokázal jeho čin zdůvodnit, ale postupem času jeho plány vyšly na světlo světa."