Já už nevěřím...

Prolog

CELÝ PŘÍBĚH NAJDETE NA MÉM BLOGU A ODKAZ NA NĚJ JE NA MÉM PROFILU, PROTOŽE SEM NEJDE VLOŽIT

Ale co jsem vlastně v té pohádce já? Princezna, co upadla do říše svých myšlenek a čeká na polibek od svého prince? Nebo jsem jedna z těch záporných postav?

Co se stane, když přestaneme věřit na lásku? Je vůbec součástí pohádky láska? Nestačí nakonec u pohádek jen to, když zvítězí dobro nad zlem? To je přece jeden z dobrých konců! Nemusí být přece součástí, každé pohádky typická koncová věta "Žili spolu šťastně až na věky..."

Každý chce slyšet pohádku s dobrým koncem, ale proč? Nic v životě není pohádkové! Dokonce i ten nejlepší pohádkář to v životě neměl jednoduché, tak proč psal o dobrém konci? Proč psal o něčem co je nemožné? Proč se dětem na dobrou noc čtou pohádky a proč vždy končí dobře? Proč malé děti věří na šťastné konce a když dospějí vidí tu odpudivou realitu? Proč nám v dětství vypráví o princích, kteří bojují proti zlému drakovy, anebo proč se pouhý pekařův učeň zamiluje do princezny a nakonec dopadne vše tak jak by v pohádce dopadnou mělo? Proč nás už od dětství nepřipravují na zlé konce, prohry, neúspěchy, lži, podrazy, posměšky, intriky a mnohé další?

Nebylo by to potom vše snazší?

Protože potom, bych tu nebyla pověšená za kovová pouta v  chladné, špinavé místnosti a nedoufala, že jednou přijde má spřízněná duše. Možná je to, ale mnou... tím, že jsem jen pouhá víla, která byla ve špatnou chvíli na špatném místě a byla moc malá, aby unikla jejich spárům... ale to už je dávno... .

Jen matně si pamatuju na maminku a tatínka co mi zpívali ukolébavku na dobrou noc a povídali o tom, jak si mě jednou najde někdo, kdo mě bude milovat, chránit a strat se o mě, tak, jako já o něj... .

Velké, těžké, kovové dveře zavrzaly a to znamenalo jediné... je tu! Mé tělo se začalo nekontrolovatelně třást a znovu upadat do panického záchvatu... . ,,Och, jak ti to dnes sluší... už ti někdo řekl tu novinku?" ,,N-Ne pane." podívala jsem se na něj a o malou chvíli toho olitovala, protože v tu chvíli mi na tváři přistála facka tak velká, že jsem na chvíli ztratila vědomí, probudil mě až hlas. Mé tělo se třáslo a zimou to rozhodně nebylo... . ,,Kolikrát ti budu říkat, že na mě nemáš čumět! Sakra to toho tady máš tolik , že zapomínáš i na tohle?" ozýval se jeho hlas někde z dálky.

Bylo v tuhle chvíli vhodné něco dodat? Protože potom co si zase ulevil dalšími pěstmi do mého těla odešel s poslední větou... ,,Zítra budu chtít další vílí prach, tak se dej kurva do pořádku, děláš ostudu i těm krysám tady!" jen tak mi to řekl ve chvíli, kdy odcházel a místo něj si stoupl někdo, kdo mi prvně usadil pár ran a až potom mé drobné tělíčko pohodil na podlahu, jako bych byla nějaký odpad... . Hodil po mě patku tvrdého chleba a odešel s posměšným úsměvem, který mu pohrával na tváři.