Já už nevěřím...

Akrofobie...

CELÝ PŘÍBĚH NAJDETE NA MÉM BLOGU A ODKAZ NA NĚJ JE NA MÉM PROFILU, PROTOŽE SEM NEJDE VLOŽIT

Je středa, něco kolem třetí hodiny ranní a já stále nemůžu usnout. Unaveně pátrám po budíku, který mi jen mé domněnky potvrdí... 3:08. Únava mě stáhne zpět do vyhřátých peřin a já se víc natisknu na tělo, které leží vedle mě. Nathan... . Úsměv se mi rozlije po tváři... . Nehnul se ode mě ani na krok od toho co jsem se poprvé probudila.. přesně tak, jak mi to slíbil. 

Být to jen na mě, utekla bych jen co jsem si mohla sednout, ale to by tu nesměl trávit všechen svůj čas. Nemínil nic zanedbat a ať jsem se snažila, jak jsem se snažila ho od sebe odehnat, nedařilo se mi to. 

Cítila jsem se lépe, ale být rozhodnutí o mém propuštění na Nathanovi, dneska propuštěná ještě nejsem a ležím tu minimálně další měsíc. Co to doktor oznámil stále se vyptával zda je vše v pořádku a nemůžu třeba náhle začít kolabovat nebo něco podobného. Panikařil snaž ještě víc než kdy já...

Jen co zavřu oči, už mě probouzí sestra, která mi vrazí do ruky jogurt s lžičkou a odejde. Tentokrát vstávám sama, v rychlosti na se natáhnu župan a posadím se ke stolečku, který je v místnosti.  Už jsem se někdy zmiňovala o tom, jak dobrý sluch má? Protože sotva lžička lehce bouchla o stůl jeho rozespalý pohled mě sledoval. 

,,To snad ne." dala jsem si prsty na spánky a začala si je mnout. V tu samou chvilku byl u mě a už mě kontroloval a prohlížel si mě. ,,Bolí tě hlava? Zavolám doktora, říkal jsem, že tě pouští brzo. Neměla jsi stávat z postele!" začal vyšilovat a já si povzdechla.  ,,Zastav se! Nic mi není jen potřebuji trochu svého prostoru... " Zavrčela jsem na něj ty slova a dál si mnula spánky. 

Obličej měl plný starostí, byla jsem z toho už unavená a nechtěla nic jiného, než odsud zmizet. ,,Už odsud chci jenom pryč... ." A k mému překvapení snad poprvé nijak neprotestoval. Samotnou mě nechal dojíst jogurt a pomohl mi se obléct. Zabalil mi těch pár kousků oblečení co jsem tu měla a mohlo se odejít... .

,,Mám vše, můžeme moje malá družko" natáhl se po mé ruce a propletl si se mnou prsty. Zabrnělo mě celé tělo, až ke konečkům prstů na noze a v tu chvíli jsem ani neslyšela co mi řekl... něco o družce?

-------------------------

Otevřel jsem dveře od auta u spolujezdce a natáhl ruku, abych pomohl nastoupit své družce. Má družka, jak nádherně to znělo. Pohrával jsem si s tím slovem na jazyku celé dny a stále to znělo úžasně! 

,,Jsme doma." vylezl jsem rychle z auta a obíhal ho k jejím dveřím. Zamračil jsem se, když jsem otevřel dveře a viděl, že pás je rozepnutý a ona sama jde ven bez mé pomoci. Natáhl jsem k Floře ruku a pomohl jí vystoupit. ,,Tak pojď." usmál jsem se nadšeně, jako malé dítě, když dostane na vánoce svůj vysněný dárek. 

-------------------------

Posilovnou, kterou měl Nathan hned vedle ringu se rozezněla písnička The Resistence od Skillet. A i přes jeho veškeré protesty jsem se posadila na jednu z žíněnek a pozorovala ho. Byly to už tři dny co jsem se nehnula z postele a dnes jsem si dupla a to myslím doslovně! Hádali jsme se a já si prostě dupla, jako malé dítě, kterému berete hračku a v tu chvíli mi to povolil.

Porozhlédla jsem se po okolí a vydala se prozkoumat tělocvičnu. Zastavila jsem se u tyčky, která byla snad čtyřicet centimetrů nade mnou. Natáhla jsem ruce do výšky, ale stále tam byla obrovská mezera. Podrážděně jsem zavrčela pár slov o diskriminaci malých lidí, když mě za boky chytly dvě velké silné ruce a zvedly mě do výšky. ,,Co to sakra?" vypískla jsem vystrašeně a chytla se tyčky, která byla momentálně jen kousek nade mnou. Podívala se na muže který se přede mě postavil. ,,Jsi tu nová co?" posměšně se na mě usmál a díval se jak visím na... hrazdě?

,,Tak nějak." zafuněla jsem a cítila kapičky potu, které se draly na povrch. ,,Opravdu nebylo nutné mě dávat nahoru." ,,Přitáhni se." kývl hlavou na moje zavěšené ruce do kterých jsem začínala chytat křeče. ,,Myslíš, že kdyby to šlo tak jsem to už neudělala?." zavrtěla jsem hlavou a naštvaně jsem se na něj podívala.

,,Myslel jsem, že jsi se na to chtěla dostat, když jsi nadávala, že je to jen pro vysoký lidi." zasmál se a připomněl mi co jsem říkala. ,,Rozmyslela jsem se, je mi to jedno že je to pro vysoký lidi a teď chci dolů!." ,,Tak se pusť." ,,Spadnu a něco si zlomím." ucedila jsem naštvaně a ruce pomalu necítila. ,,Prosím tě, jsi ani ne dvacet centimetrů nad zemí." ,,Je to určitě víc!" ,,A to tam chceš jen tak vyset?" podivil se, ale stále mu pohrával posměšný úsměv na tváři. 

,,Myslel jsem, že jsi sem přišel cvičit nebo jsem se spletl? Pokud vím, musíš už jít ne?" ozval se za mnou známý hluboký hlas. ,,Jasně Alfo Nathane, jen jsem myslel že tahle ta chce pomoct." ukázal na mě a odešel neznámo kam... .

,,Chceš pomoct?" zvedl ke mě Nathan pohled, když se přede mě postavil. ,,Ne." odpověděla jsem mu, ale ve skutečnosti jsem lhala. Strašně jsem se bála, když jsem vysela i těch pár desítek centimetrů nad zemí, ale moje hrdost mi to nedovolovala ho poprosit o pomoc... . ,,Dobře, ale mysli na to, že nemáš moc cvičit." odpověděl mi klidným hlasem a posadil se na několik žíněnek vystavených u zdi. ,,To tady budeš jen tak sedět?" ,,A ty tu budeš jen tak vyset?" ,,Jo." ušklíbla jsem se, ale pravdou bylo, že jsem ruce už cítila pulzující bolest. ,,Rozhodla jsem se že je to moje nová oblíbená činnost v téhle prokleté místnosti!"

Jen se upřímně usmál a zeptal se mě. ,,Proč se nechceš pustit Floro?" ,,Bojím se, že si něco zlomím." ,,Tak proč jsi mu dovolila aby tě tam vysadil?" nechápal a začínal se mračit. ,,Nedovolila jsem mu to, prostě mě chytnul a byla jsem nahoře... myslíš, že jsem to chtěla, když se bojím výšek?" viděla jsem, jak zatnul pěsti a v duchu si řekla "o-ou"...

Ahoj,

vítám Vás u nové kapitoly. Jaká si myslíte, že bude Nathanova reakce na to, že mu někdo chytl na družku a ona byla proti? Bude zuřit nebo si zachová klidnou hlavu... ?

Nezapomeňte sdílet svůj názor a těším se na Vás u pokračování ♥

Vaše -knihomolka-