Když jsem přemýšela před zrdcadlem o tom, že budu na nejůžasnějším místě s nejdebilnějšim idiotem, tak najednou někdo otevřel dveře.
Podivala jsem se lip do zrdcadla a viděla v něm Nikolase.
Bože! Co po mě pořád chce?!
Řekla jsem si v hlavě.
"Jsi v pořádku? Neni ti špatně?" Zeptal se..
"Nedělej, že máš starost. Určitě ti jen chybí pohled na moje prsa."
"El je mi líto co jsem udělal v tý kanceláři. Věř mi."
"Počkat. Myslíš to jak si mě u sebe v kanclu opíchal i přes to, že jsem brečela a bolelo mě to? Jo tak jestli myslíš tohle, tak si můžeš být jistej na 100%, že ti to neodpustim!"
"Prosim El, dej mi šanci to napravit."
"Vypadni odtud."
Hodila jsem ns něj zly pohled a on odešel. V tu chvíli jsem se rozbrečela. Proč to musel tak posrat?! Proč jsem ho potkala, proč jsem vzala tuhle zasranou práci?!
Bouchla jsem do zrdcadla a trošku prasklo.
Utřela jsem si slzy a rozhodla se vrátit na místo.
Posadila jsem se a vůbec jsem si nevšimala jeho pohledů.
Myslim, že nejlepši by bylo usnout.
Dala jsem si sluchátka do uší a pomalu začala usínat.
Probudilo mé, když mi někdo klepal na rameno. Otevřela jsem oči a podivala se na Nikolase, který něco říkal, ale nerozuměla jsem mu, měla jsem furt sluchátka v ušich.
"Co?" Zeptala jsem se po tom co jsem si ty sluchatka sundala.
"Vítej v Paříži."
