Game: dračí legenda

10.kapitola

Sorry!!! SORRY!!! za tu minulou část byla pěkně trapná a šíleně krátká odpusťte mi a neházejte mě do jámy :O
Tak trošičku sem byla líná (no co...) :>
P.s.: dostanete cukříček!!! Když zanecháte wote či komentík ( no dobře, dobře....haribáky a nutelu :3 ) :DD

---------

Hrobové ticho náhle prořízlo troubení rohu. Byl to dlouhý a hluboký tón, který se nesl snad až z druhého konce země.

Všichni přítomní zanechali úprku do nejbližšího lesa a podívali se na vzrůstající hluk před stěnou.
Všechno sem doléhalo jakoby zpomaleně.
Oblohu protkal rudý záblesk, který ssebou přinesl meteorit.
Pak přišel další a další a zase další...všichni se před neviditelnou stěnou rozeběhli na všechny strany, ale lidé v aréně jen bezhnutě stáli a pozorovali, jek se meteority tříští a vybuchují. Stěna se uzavřela, nikdo nemůže dovnitř, ani ven.

Vedle mě se postavila jedna elfka. ,,Už je to sto let." Řekla a všichni si jako na povel začali šeptat. ,,Draci se vrátili." Pokračovala a vzduchem se prohnaly tři tenké čáry vydávající uši drasající skřeky. ,,Hledají jezdce!" Usmála se a šla pryč ode zdi.

Všichni se za ní jen nechápavě obraceli a šuškali si mezi sebou-Draci? Já myslel, že je Farrengalští do jednoho pozabíjeli? Co tu dělají? Jaké jezdce?-
Věděla jsem, že je zbytečné se tu dlouho zdržovat, všichni zachvíli stejně zapomenou na draky a vrátí se k hlavnímu důvodu proč tu jsou -zabíjet a vyhrávat-

Když už jsem byla skoro na kraji lesa ozval se z šumu všech ostatních jeden mne zcela povědomý hlas...Edward...
,,Hej vy tupci, dračím jezdcem se může stát i jeden z vás!" Zakřičel a všichni najednou ztichli a přemýšleli o tom, co řekl.
Pak se jeden troll s řevem rozeběhl do lesa. Ostatní se bezhlavě vrhli za ním a rvali se mezi sebou...

Jen jsem tam tak stála, s kápí na hlavě jako stín a pozorovala je, jak mizí mezi stromy.- ne, oni doopravdy mizeli!- Pár chytřejších se ještě stačilo zastavit a zmateně civět mezi stromy.

Les byl jehličnatý, nevypadal vůbec nebezpečně, spíše byl až neuvěřitelně klidný, když zafoukal mírný vítr koruny zašuměly, ale vůbec se nepohly. Zkusila jsem dovnitř hodit kámen, a ten bez sebemenšího problému prošel.

Těch pár se i zdi skoušelo dotknout-nic.
Elfka, která stála ve stejné řadě se zkoušela zeď prorazit svými kouzly. Nejdříve to byly jen malé paprsky ale nalonec to byly tak obrovské plameny že by dokázaly spolknout všechny co tu byli. Od rána uběhlo už víc jak tři-čtvrtě dne a já za tu dobu seděla jenom na Aristově hřbetě-což nebylo moc příjemné- a na křesle, kde se taky nespalo nýbrž se schovávalo a utíkalo před zlatými draky.- a tak jsem si se vyšplhala na velký oblý kámen a hrála si s jedním vrhacím nožem.
Několikrát jsem si zkusila náznakem hodit, pak jsem ho protáčela mezi prsty a pokaždé je zastavila mezi ukazováčky jako tužku.
A pak jsem to uviděla, černá zbroj, dlouhý meč do obou rukou a helma ze které se díval přímo na mě pár smaragdových očí. Opravdu hsem ho zahlédla jen já?
Pomalu jsem si stoupla a stále s taseným nožem koukala na postavu která nepohnutě stála mezi stromy.
Počkat,
jak se tam dostal?!!
Sundala jsem si kápi a plášť schovala do malé brašny, kterou jsem měla za opaskem.
Jo vyzbrojená....to jsem fakt byla
V obou botách jsem měla schované prstenové nože a na každém boku jeden velký a tři malé vrhací nože. V kapsách na opasku byl ještě zbytek slepého prachu, který jsem ukradla Leonardovi. Na zádech párek mečů z elfské oceli a luk a asi padesát šípů zastrčených a napevno přidělaných v zásobníku, můj vynalez- bránilo mi to v saltech, vždycky se vysypaly-.
Odrazila jsem se pravou nohou od okraje a přistála na obě nohy.

Nevím jak jsem to měla brát ale za tu dobu co jsem si hrála s nožem jich tu zbylo asi jenom pět, všichni byli zabraní do skoumání stěny pak se všichni naráz otočili a koukali na mě a můj nůž. Podívali okolo sebe a pak si všichni vyměnili pohledy.
Ne! Oni si mysleli, že jsem to byla já?!!
Jeden z nich tasil meč a rozeběhl se protí mě. Vyrovnala jsem síly, vrhací nůž jsem vrátila na jeho místo a zezadu si vytáhla oba dva meče.-Jak říká Leonardo: Níkdy neber na soupeře slabší ani silnější zbraň než má on, v obou případech se ti to může vymstít. Silnější jsou prakticky učinější, za to ale těžší a ta druhámožnost....je sice praktický a lehký, ale je to jako kdyby jsi do něj zabodl jehlu, nic neucítí...

Jen jsem pomalu zavřela oči a otočila se okolo osy, viděla jsem látku která se protrhává avelkou rudou skvrnu. Pak jsem otevřela oči a zabodla oba meče přímo do srdce. Znovu jsem vyděla jak se trhá látka a tvoří se na ni velká rudá skvrna. V počátečním šoku otevřel ústa a klesl na kolena, než stačil zareagovad sťala jsem mu hlavu. (Ano, jsem naprosto zdravá a při všech smyslech ;] )

A pak jsem začala utíkat. Ne, opravdu nechci skončit pod kyjem té velké obludy.

Sprintovala jsem směrem k lesu a snažila se být co nejrychlejší ale obrovské nohy toho tvora by mě jistě dohnaly a přimáčkly k zemi, kdybych se neodrazila a neprošla portálem narafičeným přímo na kraji lesa.

S křikem jsem prolétla portál a po zadku jsem zklouzla přímo před jednu malou kaluž plnou bláta.
Skvělý, já nechci umřít od hlavy až k patě obalená blátem!

...fuj...

Postavila jsem se a oprášila si kalhoty. A když jsem konečně vzhlédla a uviděla před sebou tu krajinu bez života, nad kterou se v dálce tyčí obří sopka prolétlo mi hlavou: Aréná č.6 Vzpomínkové mokřady
,,Nechoďte příliš blízko vody, ta bažina pod sebou neschovává jen trpasličí pasti." Vzpoměla jsem si na Leonardova slova, sám tam prý ztratil dva přátele.
Od sopky přímo na západ je prý chrám mrtvého boha*, třeba tam ještě po kultech něco zbylo.

Vytrhla jsem dřevěné kopí, které tu nejspíš někdo nechal a použila ji jako hůl, aby se mi v bahně lépe šlo a namířila si to přímo k sopce.

*chrám mrtvého boha- je každý chrám, který již neobývají kněží a kněžky a nekonají se zde žádné obřady.- v zemi byla totiž roku 963 vyhlášena náboženská rovnoprávnost, a tak se začalo stavět více chrámů než bylo nutné a proto vláda uvedla: že každý chrám, ze kterého všichni duchovní a vyznavači okultismu odejdou bude označován za chrám mrtvého boha.

Joj! Doufám, že jste se neurazili, že jsem dlouho nic nenapsala. Moc se omlouvám. Vím říkat, že nemáte náladu na psaní je už trapný, ale ja opravdu neměla náladu psát :-/ ani se mi nedostalo žádné pořádné inspirace k praní.
ALE UŽ JSEM ZPĚT A BUDU POKRAČOVAT!!!
NO KONEČNĚ-,-
:D