Game: dračí legenda

9.kapitola

Všichni byli natlačení vedle sebe a netrpělivě čekali na zahájení Game.

Opravdu všichni- včetně mě- ale to by se mnou ve skupině nesměl být o dvě hlavy větší....člověk? Ne to bude jiná příšera. Podíval se na mě a já si připadala se svými sto šedesáti dvoumi centimetry ještě menší. Vypadal skoro normálně.Tedy až na obočí, které bylo téměř postavené na čele. Vlasy, nebo pár chlupů-jak to chcete nazvat- které mu  začínaly růst až z půlky hlavy měl pevně stažené do ohonu a z pusy mu lezl jeden obří zub. Skoro jako obr ale ten byl daleko větší a....tlustší. Tenhle měl pěkných pár řad velkých svalů a bylo vidět že do podobných záležitostí spadl už několikrát. Vedle něj postávaly dvě elfky. Ta blíže ke mně měla rozbuštěné, blond vlasy a zelený plášť až na zem. Skoro nic pod ním nebylo vidět. Vypadalo to, že nemá vůbec žádnou zbraň. Mohla by žít někde hluboko v lese, daleko od civilizace a sbírat bylinky.

Ta druhá měla dlouhé hnědé vlasy stažené  do zlatych obručí které končily až někde pod pasem a na sobě měla červené šaty oblečení končící....až moc vysoko a jen pár obrněných míst. Na zádech se ji houpal štít bez znaku a velké kladivo se zahnutým hrotem na druhé straně. Neustále těkala pohledem vedle sebe na  přestárlého upíra s dlouhými havraními vlasy červeně podlité oči, sploštělý nos a pusu, ze které mu koukaly dva tesáky měl stále otevřenou. Myslím, že jako zbraň by mu mohly stačit ty půlmetrové drápy. Dál už jsem toho moc neviděla.

,,Přijímáme sázky!" Pokřikoval někdo na tribuně. -zmínila jsem se o tom, že nejsem člověk?...Ne? Tak teď to už víte.

Zavřela jsem oči a uviděla toho chlápka co pokřikoval jak drží v ruce pokladničku s číslem dvacet jedna. Chodila jsem po tribuně a hledala kartičky s mím číslem a částkou. Ani jedna? To snad ne... řekla jsem si v duchu a otevřela jsem oči.

****

Šlo to postupně, nejdříve třicátá první až do jedné.

Netrpělivě jsem postávala protože moje skupina byla už pátá od začátku arény.

S mojí malou výškou jsem přes ty hory masa nic moc ze země neviděla, zato bariery bylo vidět opravdu dobře.

Znovu jsem se cítila, jako když mě někdo sleduje. Moc dobře jsem věděla že je to Edward. A taky že ano. Opíral se o trám, který podpíral střechu kovárny. Když jsem se na něj otočila nijak ho to nepřekvapilo a koukal na mě dál.

To nevyhraješ...Poslal ke mně myšlenku. Jenom jsem se ušklíbla ,,Pamatuješ na poslední souboj, který jsem s tebou vedla?"

Nepatrně kývnul.

,,Tak nějak takhle skončíš, ale mrtvý."

Otočila jsem se zpět už jen dvě řady....

*******
,,Připraví se lidé s arénou číslo dvacet jedna!" Zařinčel poletující rozhlas a vypadalo to, že už je toho na něj dnes trochu moc.

Nečlověk- jak jsem ho nazvala- popadl řetěz s opravdovou kotvou a omotal si ho kolem ruky.

,,Jen připomínáme, že na začátku jsou dva dny na rozehrání..." Zaskřípal rozhlas a nečlověk zase svůj řetěz složil.

Wote a komenty potěší!!!
I♥U