Rozhodnutí vlčích bohů

5. Nový plán

Půjdeme už? Zakňučela jsem nedočkavě. ,,Ano, ale pro dnešek si tě pojistím." Sáhl do sříňky vedle sebe a vytáhl z ní obojek s vodítkem. Než jsem se vůbec dokázala vzpamatovat, tak mi kolem krku zacvakl ten malý černý obojek.

Tak to teda ne!

Okamžitě jsem sebou začala házet a packama jsem si snažila obojek sundat. Jak jsem sebou házela, tak jsem se praštila o zeď a zatmělo se mi před očima. Toho využil Killian a na obojek přicvakl vodítko. Tak tohle už mě dorazilo. Otočila jsem hlavu na obě strany, abych  našla Killianovu nohu. Olízla jsem si své ostré zuby a zakousla se. Killian zakvílel bolestí a pustil vodítko. Tohle je moje šance. Vyrazila jsem proti dveřím, ale ty k mé smůle byly zavřené, takže jsem do nich prudce vrazila. 

,,Víš co? Představím tě celé své smečce." Začal mě táhnout za vodítko pryč. Já jsem si lehla na zem a doufala že mě třeba neodtáhne. Naneštěstí měl ale síly dost a klidně mě odtáhl až ke schodům. Čekala jsem, že zastaví, abych si mohla stoupnout. Ale nic takového on zřejmě neměl v plánu. 

Za vodítko potáhl a já jsem ze schodů spadla. Bolely mě záda a packa. S kňučením jsem se zvedla a zadívala se Killianovi do obličeje. Všimla jsem si ustaraného a omluvného výrazu. Tak tohle je jeho slabina. Zvedla jsem packu do vzduchu a začala kulhat. Tohle jsem úplně nehrála. Na packu jsem nemohla došlápnout. Podívala jsem se Killianovi do očí. Moje metoda přestala zabírat a ke všemu ještě následovala druhá půlka schodů. Na těch jsem sebou plácla ještě víckrát. 

A taky jsem měla větší zranění. Rozsekla jsem si obočí. Z docela velké rány mi začal téct pramínek krve, který se postupně rozšiřoval. Začala jsem kňučet, abych přilákala Killianovu pozornost. Ten ale dál šel dopředu. Začalo mi být zle a motala se mi hlavu. Zapackovala jsem a spadla na zem. To už se konečně otočil. Spatřil na zemi kapičky krve a mé rozseklé obočí. 

,,Lyn, promiň!" Vykřikl a chtěl mě odnést, já jsem mu ale zuby chňapla po ruce a začala jsem se potácet do schodů. Nemohla jsem jít rovně. Posadila jsem se na schody a přeměnila se do své lidské podoby. Ze schodů právě někdo scházel. Cítila jsem alfu Camerona. Přišel ke mě a chtěl mě zvednout. O pár sekund později jsem ale byla pevně uvězněná v náručí Killiana, který výhružně vrčel na Camerona. Tak teď jsem začala mít strach. Vrčet na alfu je velice nebezpečné. A stalo se přesně to, čeho jsem se nejvíc bála. Cameron si to nenechal líbit a začal na Killiana vrčet taky. 

,, Ty na mě nikdy nebudeš vrčet, to že si můj  bratr neznamená, že si budeš takhle dovolovat!"

Vykroutila jsem se z náručí Killiana a odskočila na bok. Ti dva se proměnili a začali po sobě chňapat zuby. Nevěnovali mi velkou pozornost. Toho jsem chtěla využít a opět jsem se vydala po chodbě ven z domu. Slyšela jsem jen ty dva, jak po sobě štěkají. Ráznou chůzí jsem se vydala ke dveřím na konci chodby, ze kterých byl cítit čerstvý vánek. 
Musela jsem se přidržovat stěny, hlava se stále motala. Už ne tak moc, ale na nějaký běh to asi nebylo.
Až teď jsem si uvědomila, že stále mám kolem krku obojek s vodítkem.
Vyloženě jsem to ze sebe strhla a položila to na zem do chodby.
Přišla jsem ke dveřím, sáhla na kliku a otevřela si.
V ten moment se mi ale v hlavě usadila otázka. Kam vlastně chci jít? Kolem hlídek neprojdu, je jich tu více než obvykle.
Ale skvěle umím krýt svůj pach. A nápad byl na světě.
Vyšla jsem ze dveří, proměnila se a vydala se směrem ke skále, která se tyčila několik kilometrů odsud.
Hlava se motala čím dál méně, až jsem necítila zase nic.
Při chůzi jsem si ještě jednou přeříkávala svůj dokonalý plán.
Nějaký ten čas zůstanu na tomto území, budou ho prohledávat jako první. Pečlivě se schovám a skryju svůj pach. Až se přesunou k prohledávání jiných území, vezmu si své věci z domu a půjdu k jiné smečce. Nějaké daleké. Aby mě ten namyšlený idiot co si myslí že může všechno nikdy nenašel.
V duchu jsem se usmála a zvolila rychlejší tempo.
Kam máš namířeno?
Ozvalo se mi za zády. Leknutím jsem zakopla a převalila se.
Otočila jsem se a dech se mi zadrhl v krku.