Rozhodnutí vlčích bohů

4. Nemá to cenu!

Tak tiše, jako jsem teď šla já by nezvládla jít ani kočka. Cupitala jsem malými krůčky po chodbě a doufala že nikoho nepotkám. 

Občas jsem se zastavila, abych sluchem zkontrolovala, kde se nachází alfa s jeho bratrem. Nedalo tolik práce je najít. O něčem se spolu dohadovali. O čem, to jsem neposlouchala, za prvé, není to moje věc a za druhé, je mi to teď jedno. 

Blížila jsem se k nějakým dveřím, vedle kterých bylo maličké okno. nakoukla jsem tím oknem ven. jo tyhle dveře mě dostanou tam, kam potřebuju. Rozhlédla jsem se do dlouhých chodeb, abych zjistila, jestli se na mě někdo nedívá. Po důkladném naskenování prostoru jsem celá nadšená sáhla po klice a chtěla jsem dveře otevřít. 

Ale během krátké vteřiny se mé plány a naděje na útěk rozplynuly. bylo zamčeno. Proč jsem to nečekala? Najednou zase svitla naděje, takhle obří dům a jen jedny dveře? Nemožné. Určitě tu musí být ještě nějaký východ. 

Vydala jsem se další chodbou. Byl z té chodby cítit čerstvý vzduch. V dálce už se rýsovaly dveře, které nejspíš byly ty, co hledám. Ale opět se našlo něco, co mi můj dokonalý plán na útěk překazilo. Zaslechla jsem kroky a pak blížící se hlasy Camerona a Killiana.

 Rychle jsem se rozhlédla po té chodbě a začala zkoušet dveře okolo mě. Ale byly všechny zavřené, až na jedny. Vběhla jsem do té kuchyně a škvírou ve dveřích se dívala na ty dva jak procházeli kolem. Už to začalo vypadat zase nadějně, když asi metr za kuchyní se Killian zastavil.

,,Co děláš?" Zeptal se Cameron Killiana. Ten se zamračil a podíval se svému bratrovi do očí. Cameron lehce zaklonil hlavu a pak se podíval směrem na kuchyň. Killian se rychle rozešel ke kuchyni. Já jsem odskočila od dveří a začala hledat úkryt. Pak jsem zahlédla v rohu kuchyně další dveře. Chtěla jsem vyběhnout k nim. Ale nešlo to. Někdo prudce trhl za moje zápěstí. V důsledku trhnutí jsem se otočila ke Killianovi. 

,, Půjdeš sama, nebo potřebuješ pomoct?" Zeptal se podle mě tím nejděsivějším hlasem. Se strachem v očích jsem si stoupla před něj a on mě vyloženě dostrkal až do jeho pokoje, kam mě vždy zavíral.

Tam mě shodil na křeslo a šel za sebou zavřít dveře. ,,Proč to děláš?" Zakňučel tiše a zatvářil se jako štěně, kterému někdo sebral hračku. 

,,Protože nechci žít jako ve vězení!" Zavrčela jsem na něj na oplátku. ,, Ale tohle pro tebe nemusí být vězení. Když přijmeš, že jsi moje družka, budeš moct chodit do lesa na procházky, taky budeš moct chodit po celém domě a taky...   -krátce se odmlčel a pak se mi podíval do očí-   ...budeš moct být se mnou a budu tě moc chránit." Tu poslední větu spíš zašeptal. Byla jsem stále naštvaná, ale teď mi ho bylo líto. Zkřížila jsem si ruce na prsou a otočila se směrem k oknu. 

Za mnou se ozvalo povzdechnutí. Nad tím jsem jen zakroutila hlavou. Po několika hodinách sezení v křesle mě začal bolet celý člověk. Začala jsem se různě kroutit, abych nalezla správnou polohu ke spánku, který mě začal tak zmáhat. V posteli by se mi samozřejmě spalo líp, ale tam nepůjdu, protože tam leží on a hlavně proto že mám nějakou hrdost. 

Měla jsem ještě hodně věcí, nad kterými bych chtěla popřemýšlet. Ale nestihla jsem to. Začaly mi těžknout víčka. Byla jsem ještě v polospánku, když ke mě Killian přišel, zvedl mě z křesla a odnesl do postele. Přilehl si ke mě. Lehce jsem zavrčela, ale nakonec jsem ho nechala aby si lehl ke mě. Objal mě rukama a lehce zavrněl. Pro sebe jsem se usmála a pak se propadla do hlubin spánku.

**********

,,Slez ze mě." Ozvalo se zavrčení hned po ránu. To zavrčení bylo samozřejmě moje. Killian se v noci proměnil a teď na mě ležel ve své vlčí podobě. Na mé vrčení nereagoval, tak jsem se proměnila také. 

Killiane! Něco jsem ti řekla! 

Stále na mě ale nereagoval. Zatočila jsem svou velkou vlčí hlavu dozadu a kousla ho do ucha. Hned stál na svých nohách. Já jsem stále ležela na posteli pod ním. Očekávala jsem nějaký trest, ale nic se nestalo. Ten velký vlk úplně klidně seskočil s postele a začal si postižené ucho čistit. 

Po chvilce sezení a koukání na mě se proměnil zpět na Killiana. ,,Dnes tě vezmu ven, aby ses mohla projít." Podívala jsem se na něj takovým divným pohledem, jako jestli to myslí vážně. Lehce přikývl. Usmála jsem se krásným vlčím úsměvem a vyskočila mu na klín. Hned po mém výskoku se mu obličej zkřivil bolestí, jsem holt dost těžká. Pak mě zase s úsměvem začal hladit. 

Půjdeme už? Zakňučela jsem nedočkavě. ,,Ano, ale pro dnešek si tě pojistím." Sáhl do sříňky vedle sebe a vytáhl z ní obojek s vodítkem. Než jsem se vůbec dokázala vzpamatovat, tak mi kolem krku zacvakl ten malý černý obojek. 

Tak to teda ne!