Two Hearts In One Home / Larry Stylinson

Chapter 2 - Muffins

Harry

Nechci novou rodinu, nového tátu a už vůbec ne nové sourozence. Kdyby od nás ten hlupák kdysi neodešel nic z toho by se teď vůbec dít nemuselo.
Pět nových členů rodiny ? Není to trochu moc..?
Zase jsem se ponořil do toho světa. Světa plného snů a myšlenek. Nechci vnímat realitu.

Z mého přemýšlení mě ale vyrušila moje sestra, která se z ničeho nic přiřítila do pokoje.
"Neumíš klepat ?!"
"Máma říkala, že zítra už pojedeme, tak si máš prý dobalit věci" Jak rychle přišla, tak taky zmizela.

Vlastně jsem se mámy na svou "novou rodinu" ani nijak nevyptával. Předpokládám, že to stejně všechno budou jen malé děti. No co, děti mám vlastně rád.

Gemma měla ale pravdu, vážně bych si měl ty věci dobalit jinak to nestihnu.
Dělit se o pokoj s nějakým klukem, kterého ani neznám se mi zrovna moc nechce ale tak co nadělám.

Zase jsem měl ten hrozný pocit. Pocit, že mě všichni zradili a že jsem tu opět sám. Nevím, proč jsem si vůbec kdy myslel, že by tahle situace nemusela být tak hrozná.
Možná proto, že mi máma pořád opakova jak to všichni zvládneme. Myslím, že jí to zkrátka nedochází. Stěhujeme za cizí rodinou. Za lidmi, které většina této rodiny v životě neviděla. Proč jí to nepřijde zvláštní ? Mami, proč to jen nemůžeš vidět mýma očima.. všechno by jsi pak chápala a nemusela se ptát, jestli jsem v pořádku. Jednoduše by jsi věděla, že nejsem a že i situace jako tahle pro mě není jednoduchá.

Louis

Je asi půl sedmé večer a já se pořád toulám po prázdných ulicích tichého Doncasteru.

Věděl jsem, že už tam jsou. Už určitě přijeli a teď mě tam nejspíš jak úplní hlupáci hledají. Cítil jsem se trochu provinile, ale jít tam k nim, jsem zkrátka nemohl.
Vždycky jsme si vystačili sami tak proč to teď tak náhle měnit ?

V ovzduší panoval ten nepříjemný pocit, že někam nepatříte. Musel jsem zkrátka zmizet. Hlava se zamlžila a myšlenky jako by hned věděly, o koho jde. Nejlepší kamarád vám přece vždy pomůže, teď zbývá už jen doufat, že to tak bude i teď.

---------------------------------------
Domluvil jsem se s Niallem, že u něj dnes přespím.
Vždycky je tu pro mě a já se mu můžu kdykoliv vybrečet na rameno.
Pousmál jsem se ještě nad tou myšlenkou, pak už jsem radši na nic nemyslel a vydal se k němu domů.

Trvalo mi to ani ne pět minut a já už stál před velkým žlutým barákem a zuřivě zvonil na zvonek.
Dveře se ihned otevřely. Stál v nich roztomilý blonďatý klučina s úsměvem od ucha k uchu. Na nic jsem nečekal, okamžitě jsem se mu vrhnul do náruče a pevně ho objal.
Tak přesně tohle jsem potřeboval. Objetí

Niall

"Nazdar skřete" zakřenil se s úšklebkem na tváři sotva zadržujíc smích.
"Ale notak, neříkej mi tak, víš jak to nesnáším. Půjdeš dál ?"
"Ne Nialle, já totiž dneska budu spát venku víš" řekl ironicky. Já už se neudržel a jako vždycky jsem okamžitě vypukl v záchvat smíchu. Nojo celej já.
Po asi pěti zdlouhavých minutách co jsme se tam doslova dusili smíchem jsme se konečně vydali dovnitř.

"Mamka není doma ?"
" sakra ehmm, jela s tátou na nějakej večírek, zapomněl jsem ti to říct, omlouvám se"
"Jasně v pohodě. Takže.. budeme tady dneska sami ?" Zase se mu na tváři objevil ten dětský úšklebek plný dobrodružných nápadů. Oči mu jiskřily jako hvězdičky.
"Umm asi ano ?" Dodal jsem zmateně a čekal co z něj vypadne tentokrát.
Ticho prolomil pronikavý nadšený hlas "pojďme udělat mufinyy !" V tu chvíli jsme oba zase propadli v totální záchvat smíchu. O tyhle chvíle nikdy nechci přijít, jsou přece jen tak vzácné.

"Je sobota, což znamená, že zítra nemusíme vstávat, takže.."
"Takže hurá do toho !" Přerušil mě opět natěšený Louis a začal radostně poskakovat po kuchyni.
"Lou, chováš se jak dítě" řekl jsem se smíchem
"Vždyť jsem dítě"
Ten kluk mě fakt nepřestává překvapovat.
"Tak pojď ty děcko, jdem na to" Dodal jsem ještě a pak už jsme se oba se smíchem konečně vydali do kuchyně.

Tak jsem tu ještě dneska s novou kapitolou, protože jsem si jich předepsala už tak pět a nudím se tak proč je sem nepřidat žejo :D
Mějte se hezky paa <3