Two Hearts In One Home / Larry Stylinson

Chapter 4 - miss u mom

Louis

Probudila mě sladká vůně palačinek. No jelikož ten skřet vařit neumí tak předpokládám, že už se Horanovic vrátili.
Sešel jsem schody dolů a taky že jsem se nemýlil.
V kuchyni už u plotny stála Niallova máma a připravovala nám palačinky se zmrzlinou. Mňam, přísahám, za tohle
jídlo bych i Nialla vraždil ! No dobře, tak Nialla zrovna ne :D
Moje máma taky uměla skvěle vařit, ale tohle bylo prostě něco !

"Dobré ráno" pozdravil jsem s úsměvem všechny. Vlastně už tu byla jen ta blonďatá palice a ta milá osoba co nám s láskou smažila palačinky. Niallův táta už asi odjel do práce. "Dobré Lou" pozdravil mě na oplátku Niall.
Jsem moc rád, že je mám. Tady jsem vždycky vítaný a je to vlastně takový můj druhý domov. Pokaždé je tu tak veselo.

Po chvíli jsme si sedli ke stolu a snědli tu výbornou snídani. "Tak co podnikneme ? Můžeme třeba zkouknout nějaký film ?"

Niall

"No já nevím Lou, sám přece víš, že by ses měl už vrátit domů. Chápu, že se ti tam nechce, ale přece jenom, aspoň seznámit by ses s nimi mohl Vždyť je to slušnost" Nemůžu uvěřit vlastním uším. Tohle je snad poprvé co se ho snažím dostat z baráku.
"Tak ty mě vyháníš jo ?" zakřenil se.
"Ale ne ty tupče, jasně že ne. Jen se ti snažím říct co je správný a ostatně, ti vlastně zase tak trochu dělám mámu"
Louis ublíženě sklopil pohled. Že se já hlupák vždycky ztrefím do těch špatných míst. Zadíval jsem se do těch modrých skleněných očí. Viděl jsem smutek, prázdnotu a nejspíš i trochu vzteku.
"Lou promiň já.."
"To je v pohodě" pokusil se o úsměv. Smutek z jeho očí ale nezmizel.
Chtěl jsem ještě něco říct ale to už mě jen rychle obejmul a odešel směrem domů. To jsem zas něco podělal.

Louis

Vím že bych neměl být taková citlivka, vlastně ani nejsem. Když ale přijde řeč na mámu..
Opravdu mi chybí. Fakt moc. A teď sem jen tak přijede úplně cizí ženská co se mi ji bude snažit nahradit. Mojí mámu ale nikdo nahradí. Přál bych si, aby tu teď byla právě ona, aby si místo ní vzali mě.. Vždyť to ona mi ve všem pomáhala.

Chtěl jsem jen přestat myslet. Vymazat city, domněnky a vlastně všechno co se kdy stalo. To ale nejde.
Nesnáším se za to, co se jí stalo. Vím, že jsem to nijak ovlivnit nemohl, ale vždycky se tu najde něco co si na tom vyčtete. Říkáte si ty hloupé věty obsahující slovo "kdyby..", jenže nesmyslné myšlenky osud nezmění.
Dělal jsem co jsem mohl, ale oni mi ji stejně vzali. To osud, ten mi ji vzal a já si zkrátka nejsem jistý, jestli tu bez ní chci zůstat.
Zase ty hloupé myšlenky.. Proč je jen nemůžu odfouknout daleko od sebe stejně jako horkou páru nad čerstvě uvařeným čajem.
Copak je od života fér rozdělovat tyto role ? Kdo tu může zůstat a kdo ne ?

Nahrnul jsem si kapuci a konečně se vydal s hlavou plnou nezodpovězených myšlenek domů.

Tak jo, opět jsem tu ještě dnes a další kapitolou a omlouvám se, že ještě nedošlo k tomu "velkému" larry setkání ale nebojte, přísahám že se už v další kapitole potkají ! :D