Just catch the quaffle | Scorose ✓

20 | Den D

Rose se následujícího rána vyhrabala z postele ještě před svítáním a celé dopolední vyučování využila k přemýšlení nad Scorpovým vzkazem. Chtěla si s ním o všem promluvit, ale zároveň to nechat až po zkouškách. I když jí jeho slova dodávala sílu a naději, riskovat jakékoli štěstí rozhodně nehodlala.

"Co to tak zkoumáš na tý zdi?" vytrhl ji z myšlenek Albusův pobavený hlas. Zaskočený výraz na její tváři rychle vystřídal rozpačitý úsměch a jednou rukou si zastrčila pramínek vlasů za ucho.

"Nic, snažím se trochu vyprázdnit hlavu, než odpoledne nasednu na koště. Potřebuješ něco?"

"Vůbec ne, jen jsem ti přišel popřát štěstí. Scorpius teď docela dlabe na úkoly, takže místo toho, abych se na tebe přišel podívat, budu trávit čas v knihovně," pronesl s předstíraným nadšením a Rose se tiše zasmála. Hladina nervozity jí zase o kousek klesla, a napětí, které se ještě pořád drželo v některých částech jejího těla, konečně povolilo.

Zmiňovaný blonďák byl oproti zrzce už od samého rána naprosto mimo. Zaprvé ho frustrovalo to, že od ní ještě nedostal odpověď, i když u snídaně z jejího výrazu poznal, že si jeho vzkaz přečetla. Zadruhé si tak moc přál, aby ty zkoušky zvládla, že se mu z toho skoro dělalo špatně. A zatřetí byl neskutečně unavený. Tak dlouho v noci přemítal o všem, co se mohlo ještě pokazit, že jakmile konečně usnul, skoro už svítalo.

Na obědě tak dlouho koukal na svůj prázdný talíř, že mu Albus musel vlastnoručně nandat. Také ho pak s nesouhlasným výrazem odvedl do společenské místnosti a nějakým záhadným způsobem přinutil k dodělání aspoň jednoho úkolu na lektvary. V půl třetí, když už měla většina školy volno, ho pak pomalým krokem vyslal přes pozemky k famfrpálovému hřišti.

Když Scorpius konečně dorazil, čekalo na tribunách mnohem víc lidí, než předpokládal. Mezi nebelvírskými, kterých bylo přibližně stejně jako mrzimorských, zahlédl koutkem oka i nějaké Rosiny příbuzné. Nebo tak podle jejich vzhledu alespoň usuzoval. Na své hadí tribuně seděl skoro sám, ale ani mu to moc nevadilo. Jen si složil dlaně do klína a netrpělivě vyčkával, až to celé konečně vypukne.

Ani ne pět minut na to se všichni účastníci dostavili doprostřed hřiště a pevným stiskem před sebou drželi svá košťata. Stáli ve dvou skupinách, každá na jedné straně, a oba kapitáni si své nové potenciální hráče významně prohlíželi. Blonďák si až při pohledu na Jamese uvědomil, že pozici kapitána převzal teprve letos a musela to pro něj být úplně nová zkušenost.

Možná právě proto se rozhodl Rose trénovat. Byla jakýmsi pokusným králíkem. Dřív by byl řekl, že to všechno bylo jenom štěstí; nikdo na jejich tréninky nepřišel a nehrozilo nařčení z protekce. Teď se ale jeho názor docela změnil. James si to pojistil všude, kde se dalo, a nikdo, kdo neviděl do zákulisí, by na to nepřišel.

Zmiňovaná zrzka stála skoro na konci skupinky a i ze shora bylo vidět, jaký uzlíček nervů se z ní stihl stát. Držela kolena pevně u sebe, oběma dlaněmi objímala svou násadu a každých pár sekund pohodila hlavou na stranu, aby si odhrnula vlasy z tváře.

To zvládneš Rose, jen pamatuj, co jsem ti řekl.

Ozval se zvuk píšťalky a každý po jednom pomalu vzlétli. Nebelvír měl jednu branku, Mrzimor tu druhou. Scorpius hodnou chvíli pozoroval, jak si James svou skupinku přivolal co nejvíc k sobě a výraznými gesty se pokoušel vysvětlil jednoduchou taktiku. Jediný, kdo ji pochopil, byla samozřejmě Rose, ale nedala na sobě nic znát. Srovnali se podle pokynů do jedné řady a James před nimi poletoval s jedním camrálem v každé ruce.

"Váš úkol je prostý - sledujte a chyťte camrál. Zároveň nesmíte srazit dalšího hráče." Kývnutí stačilo k tomu, aby se ujistil, že ho pochopili, a mohlo se začít. Na zemi i kolem poletovali starší hráči, připraveni kdykoli zasáhnout, a to Rose trochu uklidňovalo. Sice věděla, že tohle musí zvládnout, zvlášť, když má Jamese tak blízko u těla, ale nemohla si pomoct. Tohle bylo mnohem horší než nějaký trénink.

Prvních pár lidí se buď vybouralo nebo nechalo míč spadnut na zem a čím déle to trvalo, tím naštvanější se bratrancův výraz zdál. V jednu chvíli se nenápadně podívala, kolik lidí měla ještě před sebou, a málem ji zamrazilo. Na každého vyšla dvojice a camrály se házely tak, aby byla co nejmenší šance střetu. Ona byla ale sama. Se dvěma camrály ve dvou směrech.

To zvládneš Rose, nemysli na to, ber to jenom jako cvičení. Jdi dost rychlá a máš postřeh. Jen sleduj, kam napřahuje ruku, podle toho poznáš kam hází.

Bylo to jako opakovat si lekci ve škole. Věděla všechno do detailů, každý manévr a obrat, ale když na ni přišla řada a James si ji prohlédl vyzývavým pohledem, jako by se jí všechno vykouřilo z hlavy. Párkrát se zhluboka nadechla a pomalu přikývla. Byla připravená.

Znenadání vyrazila k zemi a ani ne v polovině výšky už držela míč pevně v ruce a rozhlížela se po tom druhém. Je napříč, ale dál. Stačí, když ho chytíš. Co nejrychleji se zapřela zpátky do násady a vyletěla na opačnou stranu hřiště. Oči ji z větru pálily tak moc, že přes slzy skoro nic neviděla, ale snažila se je ignorovat. Camrál už byl skoro na zemi a jediné, co mohla udělat, bylo zapřít se ještě víc a pustit i druhou ruku, aby ho mohla chytit. A tak to udělala.

Chvíli nevěděla, jestli ještě letí nebo už padá, ale jakmile ucítila na prstech drsný materiál, tělem jí projela obrovská vlna úlevy. Jen tak tak obmotala ruce i s camrály zpátky kolem násady a s naprosto vyřízeným úsměvem doletěla zpátky k Jamesovi. I když on sám nic neříkal, všude kolem se nesla slova obdivu a Rose cítila, jak jí neochotně začínají hřát tváře.

Když se zkoušely odrážet potlouky, bylo jí už všechno úplně jedno. Ten pocit, že svůj úkol zvládla byl tak překypující, že chvíli uvažovala nad tím, jestli už nezamíří domů. Ale to nemohla. Místo toho se každou chvíli otáčela ke zmijozelské tribuně a s hřejivým pocitem si vyměňovala úsměvy se Scorpiusem.

A najednou byl konec. Tým stál zase nohama na zemi a blonďák se pomalu zvedal, aby zrzku ještě u východu zastihl. Pár lidí se na něj nechápavě otočilo, ale on si jich nevšímal. Jakmile ji spatřil, vlasy potem přilepené k čelu, koště volně v ruce a spokojený úsměv na tváři, pocítil v hrudi obrovskou hrdost. Okamžitě se k ní vydal a uvěznil ji v pevném objetí ještě dřív, než si ho stihla pořádně všimnout.

Byla to ideální chvíle. A on se nikdy necítil jistější.